Jdi na obsah Jdi na menu
 


"Na šatník mi nesahej!"

Původní publikace: 25. 8. 2018

 

Tenhle týden už jsme si ujasnili, že - když na to přijde - nepotřebuji vlastně skoro nic. A jestli něco, tak rozhodně ne květiny. Ale sáhnu si do svědomí. Pokud se budu zabývat zbytečnostmi, je nějaká, co ve svém životě opravdu potřebuji? Odpovím si bez příkras - ano, je. Mám svůj zbytečný hříšek. Rozmar, bez kterého se dá žít, ale mně se nechce. Co nechce, mě by to psychicky bolelo, lidé dobří! Teď ovšem nemyslím jídlo, ačkoli jídlo miluji, protože jíst musíme všichni, takže to za zbytečnost nepovažuji. Ačkoliv by se dalo polemizovat o tom, jestli to, co zrovna jíte, není zbytečnost - ať už coby přebytečný nadstandard, nebo nehorázná zdraví škodící "prasárna".

 

Mou slabostí je můj šatník. V tomhle ohledu jsem typická žena. Ráda nakupuji trička, sukně, svetry... prostě hadry všeho druhu. Hezký kousek oblečení mi udělá radost spolehlivě. Možná mi řeknete, že to není ekologické a správné, ale co se sebou nadělám? Budiž mi k dobru, že oblečení takzvaně netočím - čili jakmile něco koupím, nestane se, že mě to za měsíc přestane bavit, já bych to vyhodila a koupila nové. To je - dle mého - plýtvání. Já si to prostě nechávám všechno. Minimálně do doby, než se to zničí. Takže ano, oblečení mám dost. Ale zase upřímně, občas se něco zničí, ztratí, půjčí... takže ve výsledku znám ženy, co mají šatník třikrát větší.

 

Jedna z mých dobrých kamarádek je ovšem jiného názoru. Párkrát na mě zkusila nevinné:

"Nechceš to probrat? Nemusíš toho mít tolik. Něco otočíš online..."

Vám radím, nezkoušejte to. I jí jsem s pomyslně vyceněnými zuby, protože - jakmile jde o oblečení - měním se v zuřivou medvědici právě bránící svá mláďata, řekla:

"Holka moje milá, debatovat a polemizovat s tebou budu, o čem chceš, ale na šatník mi nesahej."

Zkusila to asi třikrát, než pochopila, že to dřív sním křídu, než ztenčím zásoby mého šatstva.

 

Otázka mé syslivosti v tomhle ohledu má dvojí kořeny. Jeden aspekt už jsem nastínila. Točit oblečení mi přijde neekologické. Skutečně rozmarné. Něco koupím a pak se toho zbavuji? Navíc pokud je to stále použitelné? Tedy plní funkci oblečení? Prostě divný. Zato - když si to nechám - nikdy nevím, kdy se to bude hodit. To mě asi naučil tatínek. A je to oním druhým kořenem. Mám tričko, v němž bych na stavbě klidně lepila kachličky, nebo míchala maltu, mám šaty na rockový koncert, šaty, co bych se nestyděla vytáhnout na čaj k anglické královně, sportovní tílka, elegantní legíny, výstřední kousky, usedlé šatstvo, styl holka od vedle, odrbané džíny vedle dlouhých skládaných sukní... Mikinu ala splynu s nocí a půjdu si hrát na detektiva i šlapka styl. Prostě fakt vždycky něco vyhrabu dle potřeb situace. A co je mi nejpohodlnější? Inu... na doma asi holka odvedle - čili tepláky a tričko, ale ven dle okolností v sobě snoubím výstřednost a provokaci s babiččinou elegancí. Jak ovšem říkám, není pravidlem, že bych nosila jen tyto dva směry, fakt záleží na náladě, okolnostech a tak, ale je mi to srdci nejblíž.

 

Také u mě pozbývá smyslu otázka: "A unosíš to?" Ano. Všechno. Unosit pro mě znamená vzít to aspoň někdy během cca tří let na sebe. Stejně nerostu, ani neměním váhu, takže to v té skříni může rok a půl klidně ležet. A pak budu nakonec ráda, že to mám. Protože najednou se to bude hodit. Stejně jako pruhované námořnické tílko, které posloužilo coby součást retro kostýmu. Ha. Co mě totiž opravdu dokáže naštvat, sic je to absurdní, tak představa, že se něčeho zbavím, páč růžovou opravdu nenosím ráda, a pak někdo chytrý řekne: "Pojď s námi na tu akci. Jo, ale nezapomeň - jedině v barbie stylu." A já bych jako co? Nešla? Nebo cákle něco kupovala znovu? To si to tam raději rovnou pro všechny případy nechám...

 

Ano, vím, že pro život stačí pět triček a patery kalhoty. Vím to. Ale toho se prostě nedokážu vzdát. Kupuju oblečení (boty ale ne) a kabelky. Budiž mi k dobru, že obojí v sekáčích. Postačí mi stovka a mám plnou náruč. (V závislosti na ceně sekáče.) Nebo i tričko za dvacku. A to mi stačí, myslím to vážně.

 

Jako malá jsem milovala vietnamské tržnice (ty ceny byly jinde, než dnes) a babička mi nakoupila plnou igelitku oblečení, zatímco sestřenka se ve stejné finanční relaci vlezla sotva do jednoho páru značkových bot. (Uznávám - boty. Ale sestra k botám ještě cenově nacpala ponožky, aspoň.) V současnosti jsem už dávno objevila kouzlo second handů a nyní si ani nepamatuji, kdy jsem oblečení brala naposledy z klasického obchodního domu. Ani nechci. Pohled na nechutné cenovky mě nutí přemýšlet, kolik bych si toho za tu cenu mohla koupit v sekáči. Jsem marná. Ale aspoň v tom neutopím tisíce, ne? A to fakt ne, protože zas nenakupuji ani tak často. A když přeci jen mám častější období nákupů, tak zas ne po oněch stovkách (taškách), ale dvackách a jednom kusu.

 

Oblečení, toť moje slabina. A teď už víte, že nejsem dokonalá a mám svou temnou stranu. :-) A co vy?

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář