Co se Sacharin honí hlavou

Tak máme studené léto v plném proudu. A jak je mým dávným zvykem, pořád se někde toulám. Takže i na začátku tohoto příběhu jsem popadla raneček a vydala se do světa. Těšila jsem se na příjemný pobyt v Praze…

Pokud můj blog čtete pravidelně, možná si pamatujete příběh o tom, jak jsem si ukradla vlastní kartu do bankomatu. Pokud ne, přečtěte si ho. Je ještě trochu bizarnější než dnešní story… A věřte mi, v životě by mě nenapadlo, že zrovna k tomuhle článku budu někdy psát druhý díl. No, tak uvidíme, zda se v budoucnu dočkáte i třetího pokračování… Při mém štěstí…

Začneme ovšem hezky od začátku - ještě v pohodlí domova, několik měsíců před inkriminovaným výletem… Blížila se expirace mojí kreditní karty. Ne, že bych si to tak přesně pamatovala, ale začaly mi chodit SMSky a emaily od banky. V nich mě informovali, že mi přijde karta nová. A s tou informovaností začali opravdu velmi brzy. Víc jak měsíc, nebo dva jsem nervózně kontrolovala schránku a pořád kde nic, tu nic. Jasně, vím. Není to poprvé, ani naposled, co zbytečně plaší člověka moc dlouho dopředu. Ale jak si máte být jistí, kdy dorazí? Jak odhadnout, kdy se stresovat, že něco není v pořádku? Tentokrát se mi čas vážně příšerně vlekl… A tak jsem stihla dokonce zavolat i do banky, zda doručovací adresu nepopletli. Prý ne. Nutila jsem se tedy tolik na to nemyslet, ačkoliv jsem spíš byla na nejlepší cestě okousat si všechny nehty… Až pak jednou KONEČNĚ přiletěla do mé pošty.

Dorazila výrazně menší a graficky upravená oproti předešlým verzím - čísla už na ní nejsou vyražená zepředu jako dřív. Pokrok sice člověk nezastaví, ale upřímně se mi vůbec nelíbila. Navíc se kvůli své velikosti doslova topí, ztrácí, tedy blbě hledá, v mojí peněžence mezi všemi těmi ostatními dokumenty normální velikosti (jako třeba kartičkou do knihovny, poukázkou na každé desáté kafe zdarma a zdravotním průkazem…). Ach jo.

Nicméně klasicky jsem ji aktivovala v bankomatu a začala s ní platit. Zvykaly jsme si na sebe. Když mi jednoho dne přišla další SMS o tom, že „moje původní karta bude brzy deaktivovaná a mám si novou kartu aktivovat“, zmateně jsem pokrčila obočí. To jsem přeci dávno udělala. A bývala bych si skoro myslela, že špatně… kdybych neměla v živé paměti pár posledních plateb. Přece prošly, ne? Zhodnotila jsem stav karty jako „v pořádku“ a mávla jsem nad tím rukou. Nejspíš se jednalo o automatické upozornění…

Až nastal den D. Popadla jsem svých pět švestek a vydala se do matičky zlaté stověžaté. Rezervace na mě čekala v mém oblíbeném hotelu. Usmívala jsem se na recepční a trochu nervózně čekala, až mi naúčtuje pokoj. Myšlenkami jsem byla doslova úplně někde jinde. Chtěla jsem si na chvíli odpočinout před večerním koncertem. Už jsem se viděla v posteli, kde si natáhnu ztuhlé tělo. Automaticky jsem přiložila kartu a… ozvalo se nehezké pípnutí.

„Transakce zamítnutá,“ hlásila recepční.

Strnula jsem. A moje myšlenky byly téměř identické jako ty před lety. Že je to totální blbost. Zkusila jsem kartu přiložit znovu.

„Transakce zamítnuta,“ opakovala žena za pultem.

Zhluboka jsem se nadechla. Začínala jsem mít vážně nepříjemný pocit deja vú. Moje nervozita vzrostla, úsměv se stal křečovitější. Měla jsem nehezké hlodavé tušení, že něco nebude v pořádku, které jsem si nedovedla vysvětlit… Ale nahlas blábolila o tom, že bezkontaktní platby občas zlobí, což je skutečný fakt. Požádala jsem tedy o další pokus s tím, že tentokrát vsunu kartu přímo do terminálu. A tradá… I napotřetí byla transakce zamítnuta.

Polil mě studený pot. Srdce mi vynechalo úder a vzadu na sítnici se mi objevila nedávná SMS o brzké deaktivaci karty. Jak to? Vyjeveně jsem zírala na kus plastu ve své ruce a snažila se to pochopit. Začala jsem panikařit, že nezaplatím pokoj, že nebudu mít kde spát… A horečně uvažovala nad tím, co budu sakra dělat. Když v tom… Nevěřícně jsem několikrát zamrkala. Počkat, cože? Já nedržela mezi prsty novou kreditní kartu, nýbrž klasickou debetní. Spojenou s mým hlavním účtem a všemi penězi! Jako posledně. To bylo snad ještě horší. Teď už to nebylo jen lehké deja vú, já byla zpátky v čase. Co se, probůh, děje tentokrát? Na to jsem se ptala sama sebe, zatímco jsem v duchu zároveň prosila pámbíčka, aby mi to nedělal… Nákup pár rohlíků jsem minule vrátit klidně mohla, ale když potřebujete nocleh…? Vyhlídka na noční tah Prahou mě zrovna nelákala. (Nezapomínejte na to, že jsem invalidní. To, že máte v Praze své lidi, neznamená, že oni mají bezbariérové bydlení.)

A teprve pak mi došlo něco, co už si většina z vás nejspíš spočítala. Že je úplně jedno, jestli mi pípla zamítnutá nová kreditka, nebo debetní karta, znamená to pouze to, že mám u sebe ještě jeden způsob, jakým zaplatit za pokoj. Asi z toho šoku z nastalé situace, hnusnému deja vú a panice mi prostě trvalo pár vteřin/minut se k tomu faktu dopracovat. Jasně, že mám! Vítězoslavně jsem vytáhla novou kreditku a už se jen modlila, aby se protentokrát ozval správný zvuk. Stalo se. Ze srdce mi spadl balvan, co musel být slyšet až v Ostravě… No, dobře, pokoj mám. Jenže co je, sakryš, s tou debetkou?

Ten problém byl tak prozaický, že se možná podivíte, že o tom píšu článek. Podle údajů vyražených na jejím povrchu mi totiž expirovala asi před dvěma dny. Jenže místo toho, aby mě tato informace uklidnila, vlastně jen zvýšila moje rozčarování. Civěla jsem na ta čísla naprosto nechápavě. A stejně jako před lety právě v tenhle moment jsem dospěla k závěru, že jsem se musela propadnout do paralelního vesmíru. Protože můj mozek kategoricky odmítal, že by to mohla být pravda. Proč?

Debetní i kreditní kartu mám od totožné banky. Řadu let mi expirovaly ve stále stejném cyklu několik let od sebe. Expirovala jedna? Věděla jsem, že ta druhá má ještě čas. Ale že příště přijde na paškál… A tak to bylo pořád a pořád dokola. Nepotřebovala jsem vědět, kdy kartě končí platnost. Věděla jsem, že banka mě (s mnohdy až zbytečným předstihem) upozorní sama a že jedna střídá druhou… Až na to, že letos mi obě dvě přestaly platit v roce 2025. Jak a proč se mě neptejte.

Můj návyk samozřejmě vedl k tomu, že jakmile jsem v jednom emailu postřehla, že se jedná o kreditní kartu, všechnu ostatní poštu odkazující na expiraci jsem četla jedním okem a automaticky to pojila s ní. Jestli tam bylo i něco o té druhé kartě, nemám tušení… Většinu jsem smazala. A dost u toho lamentovala, že bych spíš než další SMS ocenila, kdyby ji konečně doručili.

Tady vidíte, že zvyk je železná košile. Ale že díky němu můžete také snadno usnout na vavřínech. Odteď budu data na kartách pozorněji číst. (Počkat, kdy je další expirace? Ehm, nebo aspoň ty maily…)

Když jsem se o dva dny později konečně dostala ke schránce, skoro jsem měla infarkt z nervů, že tam ta debetka nebude. Přeci jen můj mozek tak nějak pořád v koutku duše trval na staré realitě a snad i věřil/doufal, že tam nic nenajdu, že chyba se stala jinde… Ale dopis z banky tam skutečně ležel. A nová karta číslo dvě je taky menší, než bývala její předchůdkyně… Tak už se mi v peněžence holky ztrácí obě.

A co vaše příběhy s kartou?