Co se Sacharin honí hlavou

Za život jsem zjistila (jako mnozí jiní), že je potřeba umět se zasmát sám sobě. Nejsem dokonalá. A občas si připravím horkou chvilku. Někdy mi ji pro změnu připraví někdo jiný. Ale důležité je se z toho nezbláznit…

Jít s dobou je občas složité, a to i pro někoho, kdo se narodil v devadesátkách. Jsem konzerva po rodičích. Ačkoli přiznávám, že tenhle příběh je spíš o mé zmatenosti, než konzervativnosti… Pamatuju si, jak jsem ještě před pár lety chytala u táty na zahradě veřejnou wifinu (protože internet neměl), abych mohla přes Skype hovořit s rodinou v zahraničí. Jedině tak jste se mohli vidět, slyšet a neplatit majlant. Dnes už mimochodem Skype ani nefunguje… Jenže právě tato utkvělá vzpomínka, jak jsem musela k počítači, abych někoho online mohla vidět, zblbla můj mozek natolik, že když jsem nedávno s kamarádkou domlouvala online kafe (jelikož vidět se naživo prostě momentálně není v našich silách), úplně jsem zapomněla, že už nepotřebuju počítač - že už žiju v době, kdy mi stačí chytrý mobil a funkce videohovoru.

Ten den jsem zpozorovala, že baterka u mého vozíku na tom kapacitně není zrovna nejlíp. Měla jsem ovšem večer čas nabíjet ho do rána maximálně 12 hodin - a zbývala mi poslední zelená tečka. Jakmile by ukazatel klesl na oranžovou, už by to správně mělo být 14 hodin. (Všímavý čtenář postřehne, že podle počtu potřebných hodin nabíjení, už mám novou baterii, co není na čas tolik náročná. Hurá.) Jelikož chci, aby mi baterie vydržela dlouho, snažím se co nejvíc dodržovat pokyny. Zpanikařila jsem. A v ložnici se rozhodla, že k počítači v pracovně dnes už nepůjdu. Že zůstanu zaparkovaná v ložnici a práci vyřídím přes mobil… Práci jo, jenže co to online kafe? S těžkým srdcem zrušila zamotaná ve staré vzpomínce. A věřte, nebo ne, až druhý den mi došlo, že úplně zbytečně. Protože zatímco počítač byl v pracovně, telefon jsem držela celou dobu v ruce. A i minule jsme se kontaktovaly skrz něj… No, chápete to?

∞

Bylo nebylo, v baráku se rozhodli, že nám vymění zámek u vchodových dveří. Ani si nevzpomínám, jestli jsem byla ráda, nebo ne… Potěšil mě ovšem fakt, že jsem si nemusela všechny kopie (potřebuju klíčů víc i kvůli asistentkám) nutně dělat sama - tři mi totiž přistály ve schránce. Pro mé potřeby zbývaly už jen jedna, nebo dvě další. Ale to nejdůležitější pokryju hned. Dva klíče jsem odevzdala asistenci. Třetí jsem si nechala a plánovala zajít do zámečnictví někdy příští týden…

A pak jsem si takhle vykračovala domů. Většinou klíče od vchodu nevytahuju, protože se mi dveře dole blbě otevírají. U nás je ovšem spousta sousedů, pořád někdo chodí tam a zpátky, nikdy dlouho nečekám. Ale tentokrát jsem z nějakého důvodu ty klíče vytáhla, chystala se odemykat a zjistila, že mi s tím klíčem nejde otočit v zámku. Celá zmatená krčím obočí a přemýšlím, že tohle bude horší než ten předchozí zámek. Když tu se za mnou ozve: „Oranžově označený klíč do hlavních dveří nepatří, musíte vytáhnout ten druhý.“ Druhý? Jaký druhý? „No, červený přece!“ Když jsem se pořád tvářila značně nechápavě, pán mi to konečně objasnil. Klíče byly ve schránce skutečně tři. Jenže dva červené od vchodu, jeden oranžový od kolárny. Barvy si byly docela podobné, tak jsem ani nepostřehla, že je jeden z trojice jiný. A i kdyby ano, možná bych si myslela, že o nic nejde. Jiný klíč jsem neočekávala. Netušila jsem, že mění zámek i v kolárně… A shodou náhod jsem klíče od vchodu všechny rozdala. Možná si řeknete, že to není žádná katastrofa, když mi většinou dole otevírají sousedé. A v tomhle ohledu máte pravdu. Jenže já pořád potřebovala udělat ty zbývající kopie. A taky co nejdřív. Jenže jak, když jsem ten správný klíč neměla u sebe? Musela jsem volat asistentkám a požádat je, aby mi jeden z klíčů vrátily – a to pár hodin na to, co jsem jim je dala. Bláznivé.

Dodělat všechny kopie se ovšem samo o sobě ukázalo taky jako problém. Byl to bezpečnostní klíč – na kartu. Bez toho, abyste tu kartu vlastnili, vám nikdo kopii neudělá. Tu kartu vlastnilo město. Jenže teď kolovala kdesi po mých sousedech. Nové klíče potřebovali všichni. Kdybych aspoň věděla, kdo tu kartu měl. Ale to mi na městě nebyli schopní říct… Ani nespočítám, kolikrát jsem tam volala, zda už ji mají zpátky… A během čekání přemýšlela, kde ten klíč vlastně nechám udělat. Jelikož je to speciální klíč, tak – i když už tu kartu máte - ne každé zámečnictví tenhle typ klíče umí. A už dva podniky, co jsem znala, mě odmítli. Geniální zádrhel. I tady mi tentokrát pomohli sousedé. Když si totiž jedna z mých sousedek šla udělat vlastní kopii, rovnou se nabídla, že dá vyrobit i ty pro mě… Nakonec vše dobře dopadlo. Ovšem takových starostí kvůli jednomu klíči?

∞

Psát články na Seznam Médium je fajn. Dosah to rozhodně má. Problém je, když se proti vám spiknou spisovatelští šotci a vy ze sebe uděláte blbce…

To jsem takhle psala článek o inkluzi. (Tento týden tam najdete o něco aktualizovanější verzi článku Sníh a jiné katastrofy.) Jsou pečliví, takže administrátoři vyžadují zdroj věškerých vyjádření, o které se v článku opírám (zejména politické sliby daných stran). Zdroj jsem našla, vložila a článek nechala několikrát zkontrolovat mým korektorem. Chyby se vychytaly a já zmáčkla publikovat.

Ale večer mi přišlo do mailu oznámení, že nemohou článek poslat na hlavní stránku, dokud nevychytám chyby a nepřidám zdroje. Zmatená jako lesní včela jsem absolutně nechápala, která bije. Jaké chyby? Jaké chybějící zdroje? Článek jsem znovu otevřela a dala se do čtení… On se mi ten zdroj do článku nepropsal?! A několik slov v něm se mi nepochopitelně spojilo do jednoho slovo. Což bylo všechno naštěstí jednoduché napravit a vysvětlovalo to potřebu administrátorů se ozvat. Jde se na to!

Podívala jsem se tedy do dokumentu ve Wordu v notebooku. Určitě bude stačit okopírovat článek odsud a znovu ho vložit. Až na to… že ten odkaz zde byl neplatný a slova stejně spojená. Cože? Už jsem nechápala vůbec nic. Chyby jsem opravila a rozhodla se svůj zdroj – tedy onu stránku - najít znovu. Jenže… ji smazali! Jako vážně? Tak fajn. Chtělo to rychle najít náhradní zdroj. A to jsem si myslela, že to bude jednoduché. Chvíli mi trvalo, než jsem vygooglila web s podobným vyjádřením. Ale našla. A s úlevou jsem článek publikovala opravený… Jenom proto, abych si ho druhý den přečetla pořádně a celý a zjistila, že se tam urodila pěkná řádka dalších překlepů. Překlepů, které jsem si některé dokonce pamatovala už jako opravované… Kde se tam vzaly? Nějak se mi prostě povedlo publikovat starou nezkontrolovanou verzi. Bože můj. Takže jsem daný článek pak revidovala ještě potřetí. A u toho si říkala, že pro všechny ty čtenáře i editory tam venku musím vypadat jako pořádný idiot.

∞

Sice si v ten moment připadáte jako cvok, nakonec máte historku k vyprávění a to se vyplatí… Když nejde o život, nejde o nic.