Jdi na obsah Jdi na menu
 


Tátovy cíle aneb Život s ateistou

10. 9. 2018

Můj taťka měl v souvislosti se mnou asi dva životní cíle. První - vychovat ze mě rybáře. Moc mu to nevyšlo vzhledem k faktu, že prut jsem držela v ruce párkrát (ale přece), jsem ráda, že poznám tak maximálně kapra od úhoře (a že se mnou těch obrázkových encyklopedií prolistoval - a pak brečel, po kom to dítě může být) a z kapajícího rybího slizu se mi dělá blbě. Ale je fakt, že ryby k jídlu miluji. Tátova rybí sekaná, rybí pomazánka ze sardinek, candátí řízky, kapří polévka, nebo tuňák v oleji... Jen to píšu, už mám hlad. Rybář ze mě pravděpodobně nebude, ovšem rybou na talíři nepohrdnu. Díky, tati.

 

Druhý bod programu je však stejně důležitý. Můj otec je ateista. Na začátek musím upřesnit, že kdysi ve školních hodinách nám bylo řečeno, ač se Česká republika považuje za ateistickou, přesnější výraz by byl agnosticistická. Agnosticismus je totiž přesvědčení, že pravdivost některých tvrzení, zejména těch, která se týkají existence či neexistence jakéhokoliv boha, se nedá prokázat ani vyvrátit a že totéž platí i pro další, zejména náboženská a metafyzická tvrzení. Agnosticismus je někdy používán k označení celkově zpochybňujícího či skeptického postoje, zvláště k náboženským otázkám. Zdroj Naproti tomu ateismus je bezbožnost, život bez Boha či bohů, obvykle se chápe v širokém smyslu jako absence víry v Boha či duchovní bytosti nemateriální, nesvětské povahy či podstaty - neboli přesvědčení o neexistenci boha a bohů, zázraků, nadpřirozena. Může také znamenat výslovné popření Boha nebo odmítání náboženství, a to od neuznání pasivního, tolerantního, až po aktivní nebo bojovné čili antiteismus. Zdroj

 

Takže zatímco agnostik víru v Boha zpochybňuje, staví se k ní spíše skepticky, ateista Boha tvrdě a najisto odmítá. ČR je oficiálně podle tehdejšího přednášejícího spíše skeptická, pochybující, protože existence Boha se nedá ani potvrdit ani vyvrátit. Já k tomu můžu říct jen jedno - můj otec je ateista. Rezolutně popírá existenci Boha, odmítá náboženství, církev, ale i jakoukoli formu nadpřirozena. Říká, že věří jedině v sebe.

 

Tuto nevíru se snažil zcela logicky naučit i mě. Proto zákonitě neskákal nadšením, když jeho malá dceruška hltala seriály o magii, přála si být čarodějkou. A když ji v první třídě někdo naštval, vyhrožovala mu, že ho promění v žábu. Se stejným zápalem - s jakým ona kupovala a pálila vonné svíčky - on větral s okny dokořán a hartusil, že to příšerně smrdí. A přesto to byl on, kdo jí na její jmeniny vzal, když to chtěla, do knihkupectví a koupil knížku Čarodějnický slabikář. A nejen tu. Toleroval dceřinu libůstku, ačkoliv to považoval za stejný blábol jako pánaboha. Doufal, že ji to přejde. A chuť aktivně provozovat magii mě skutečně přešla. Ale pořád věřím, že jsou věci mezi nebem a zemi. Jestli to je Bůh, magie, nebo něco, co ještě ani neumíme pojmenovat - a možná i vědecky vysvětlit -, nevím. Ale je to tam, promiň, tati.

 

Na střední škole jsem pochopila, jak moc vážně to ten táta s tím svým ateismem myslí. Tedy nevypaloval nikdy kostely, ani nezmlátil skupinku křesťanů, ale když jsme se v hodinách literatury dostali k Bibli, prohlásil památnou větu: "Já ti na ty hodiny napíšu omluvenku, něco takového se moje dcera učit nebude!"

Inu, omluvenka neproběhla, ale nejsem si jistá, jestli to neovlivnil spíš fakt, že přes týden v době školní docházky jsem žila s mamkou. Nejspíš dobře. Asi by nerozdýchal, že náš češtinář považoval Bibli za důležitou součást literatury, a tak jsme jedno odpoledne strávili ve škole navíc a debatovali v rámci extra výuky o Starém zákoně. Asi si řeknete, že Bible je kniha. Co proti ní můj táta měl. Je důležité je si uvědomil, že on Bibli nevnímá jako obyčejnou knihu. Nýbrž jako nástroj něčeho, co zapříčinilo, že masové množství lidí věří bludu. Co kdybych po přečtení tomu chtěla uvěřit i já?

 

Musím se přiznat, že jsem agnostik. Věřím, že možné je všechno - i Bůh, protože nikdo nedokázal, že není. Jak jsem již řekla, něco nad námi je, jen ještě nevíme co. Někdo si to vykládá vírou v Boha, někdo magií, jiný šestým smyslem a někdo věří na víly. Co ale vím jistě, že jsem Bibli nikdy nebrala doslovně. I kdybychom na chvíli tvrdili, že Bůh stoprocentně existuje, Bible byla napsána před strašnou spoustou let. Pokud bychom ji tedy chtěli brát vážně, musíme si uvědomit, že tehdy nikdo netušil, co je - například - zrakový klam, nebo fyzikální jevy. A každý autor může i trochu přehánět. Fabulace je stará jako lidstvo samo. Co nám z toho vychází? Že být Bible psaná v dnešní době, možná by to byl trochu jiný příběh... Nehledě na to, že lidstvo se názorově vyvíjí. Stejně jako dítě, co se učí chodit a mluvit. Co když je například homosexualita brána v církvi za špatnou věc jen proto, že to tak vnímali tehdejší autoři? Co když v dnešní době by v Bibli byla schvalována? Copak vy víte, co si skutečně myslí Bůh a co autor? Můžu věřit v Boha, ale ne ve stoprocentní pravdomluvnost a doslovnost textu Bible. O to víc mě překvapilo, jak někteří vyznavači církve berou Bibli skutečně doslova. Byla jsem jednou pozvána na hodinu teologické školy. Za tuto příležitost svým přátelům děkuji, nicméně - oni vážně diskutovali o tom, jak to ten Jonáš dokázal, že vydržel v žaludku velryby tři dny? Zázrak? Hrdina! Co když je to jen metafora, nebo špatně zachycený příběh?

 

Takhle nějak podobně diskutuje tatínek s každým, kdo věří v Boha. A čím víc věří, tím víc ho to deptá. Jednou to vypadalo, že Svědci Jehovovi, které pustil do bytu, odcházejí spíš s pocitem, že Bůh neexistuje, než že by oni donutili jeho přestoupit na víru. Trochu je lituji. Ale jen trochu. Já nikomu víru neberu, dokud ji nevnucují oni mně. Jenže oni byli vlezlí jako mravenci. Vrátil jim to. Nevím, co by si můj tatínek pomyslel, kdyby věděl, že kamarádčin tatínek je Svědek Jehovův. Moc milý pán. Prý kdyby Kristus žil mezi námi, okamžitě mě uzdraví. Usmála jsem se. Vždycky se usmívám, když nevím co říct. Nechala jsem pána mluvit, kývala hlavou a myslela na tátu. Co ten by si asi pomyslel, kdyby viděl, jak sedím v autě a naslouchám výňatkům z Bible... Určitě by mi měl co říct.

 

Abych se vyhnula diskusím, zda existuje Bůh, či nikoli, můj bývalý před návštěvou vždy z krku sundával stříbrný křížek. Byl věřící. A nedělal to proto, že bych se za jeho víru styděla, nebo bych si do toho nechala kecat, ale... zbytečným šarvátkám ráda předejdu. Na to, aby se do sebe pustili, že chodit v neděli do kostela je a není hloupost, bylo času dost. Tou dobou mi dělalo hlavu, co budu dělat. Drahý se totiž chtěl ženit v kostele, otec prohlásil, že na církevní svatbu v životě nepůjde. Že v takovém případě se budu muset vdávat bez něj. Nevím, jestli by výhružku splnil, jelikož místo na svatbu došlo na rozchod. A víte vy, co? Já jsem ráda! Stejně se nechci vdávat v kostele, nýbrž v přírodě. Ale musím říct, že jsem na církevní svatbě byla. Obřad je další, plný citací o lásce a mně se to moc líbilo. Protože během celé té ceremonie máte šanci postřehnout tu důležitost okamžiku, že se něco děje, mění. Vstřebat to a vychutnat si ten přechod do manželství. Kam se na to pár minut na radnici hrabe. To opravdu nemáte šanci zavnímat, že se koná svatba. Prostě šup, šup a hotovo. Svět se točí dál. Já bych chtěla tu slavnostnost a časovou délku církevního obřadu spojit s obřadem světským. To by se mi líbilo. A myslím, že taťkovi taky. Pokud tam nezazní věta - Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj.

 

Obecně se ale nedá říct, že by na mě tátova výchova neměla vůbec žádný vliv. Církev jako instituci nesnáším úplně stejně jako on. Nějak nechápu, proč by víra v Boha měla být podmíněna návštěvou v kostele. Modlit se a vést slušný život můžu v klidu v pohodlí domova. A zpovídat se budu radši kamarádkám, než faráři. Kdo ví, jaké má ten farář úmysly. Možná je to dobrý člověk, možná skutečně zasvětil život Bohu. Anebo patří ke skupině vychcánků, kteří si víru zvolili jako cestu k tomu nedělat nic a mít se dobře. Vždyť mi známý vyprávěl, jak se chtěl stát knězem. Nakonec ze školy zděšeně utekl. Nečekal totiž, že většina jeho spolužáků je banda pokrytců přes den hlásající pokoru, skromnost a desatero a v noci tajně hulí trávu a utíkají za chlastem a děvkami. A když můžou oni - obyčejní studenti -, jak to teprve asi vypadá tam nahoře? Četli jste knížku "Nikdy o tom nemluv" o zneužívání dětí a týrání v rámci církve? Otřesné. Prostě biskupové, kněží a jiní papaláši ve mně důvěru nebudí. A to je můj kamarád kněz - výjimka potvrzuje pravidlo.

 

Navíc některé teorie křesťanské víry považuji za zcestné, zastaralé, až nebezpečné. Homosexualita je nemoc a víra v Boha může spasit a vyléčit. O tomto nesmyslu jsem psala tady. Masturbace je špatná. Vím o lidech, kteří to vtloukají mužům do hlavy. Čistě biologicky bráno, je ovšem sexuální pud naší součástí. A když už je sex povolen až po svatbě, jak jinak tu energie uvolnit? Nemluvě o tom, že někdo možná dokáže sublimovat - tedy nahrazovat - a tu energii uvolnit třeba prací. Ale co ti, kteří ne? Nejsme všichni stejní, neumíme všichni všechno stejně a nemáme všichni sexuální pud stejně silný. Navíc jsem zapomněla zmínit jedince hypersexuální, nebo ty s nadměrnou tvorbou spermatu. Víte, jak hrozně to bolí, přeplněné koule? Já to nevím, já koule nemám, ale vyprávěli mi to. Budeme takové lidi střílet? A pokud ne - víte, co se stane, až se nějaký takový sexuálně deprivovaný muž utrhne ze řetězu? I takhle vznikají násilníci, přátelé. Promiskuita je riziková, ale opačný extrém jako je přehlížení lidských sexuálních potřeb má taktéž svá nebezpečí. A má-li být ta přednáška o sexu kompletní, tak co styk až po svatbě? Láska je krásná věc, porozumění je důležité, ale sex je druhá polovina vztahu. A pokud až po - ano, beru - zjistíte, že vám něco nevyhovuje, je to docela průšvih. A jako totálně nezkušení jedinci nevíte, co s tím. Je to mnou? Partnerem? Nebo to přejde? Musím si zvyknout? Jsem divná já, nebo náš sex? Jak to má to sexuální housátko, čili nováček, vědět. Ani já to nevěděla. Musela jsem přijít na to, co je ok, co se mi líbí, co nelíbí, co se dá změnit a na čem smysl pracovat nemá. Člověk je hodně sexuálně naivní, když je nový. A ano, dva partneři s heslem "až po svatbě" tím můžou procházet spolu, ale taky zbytečně trpět. Protože ona prostě neví, jak vypadá orgasmus, a on neví, že jí ho tedy nikdy nedopřál. Ona je frustrovaná, protože nestojí o sex, on jakbysmet, protože by naopak rád. Jenže on zjistí, že rád BDSM a ona chce být vždycky nahoře. Mohou na tom pracovat, jde to, ale co když selžou? Co když je to rozdělí a první názorová krize přivede k rozvodovému soudu, jelikož přečkat bouři v posteli je od začátku nemožné? Neušetřili by si to, kdyby věděli? Nejsem zastánce promiskuity, ale teorie zajíce v pytli taky ne.

 

Ale sexuální otázky nejsou to jediné, co mi na víře vadí. Co třeba nepokradeš? Řekněte to šestiletému klukovi na ulici, co ukradne dva rohlíky, aby měl co jíst. Cti otce svého a matku svou? Pokud vám o záda típali cigarety, ctít je to poslední, co je budete chtít. Snažím se říct, že pokud náboženství tvrdí, že hříšník je ten, kdo nedodržuje slepě přikázání, pak je to hloupé. Nechci je zrušit, bez nich bychom žili v anarchii, ale nějakou šedou zónu uznávám.

 

Což mě přivádí k poslední části a tou je náboženský fanatismus. Ten se mi neskutečně protiví. Vždycky se mi vybaví Carrie od Stephana Kinga, anebo komentáře na ČSFD pod pohádkou Anděl Páně. Našla jsem dokonce takové, že prý je ta pohádka rouháním a všichni, co ji milují, skončí v pekle, jelikož je mimo jiné přece jasné, že čert nemůže vstoupit na nebesa. Mohl to být troll. Jenže náboženský fanatik je stejně reálná bytost jako ten, kdo rád na síti provokuje. A kdo z vás ví, která z možností je v tomto případě správná? To ví jenom Bůh...

 

Shrňme si to. Rybář ze mě nebude, ale rybí pochoutky miluju. Ateista nejsem, ale k církvi mám výhrady. Dokážu tolerovat víru, ale nesnesu, aby mi ji někdo nutil. Nikomu víru neberu, ale fanatistům bych naordinovala ledovou sprchu. Tati, úplně ti ty tvoje cíle nevyšly, jak sis představoval, ale něco jsi mi předal. Děkuju.

 

Původní publikace: 3. 7. 2018

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář