Jdi na obsah Jdi na menu
 


10. 9. 2018

Je štěstí víc, než zdraví?

Původní publikace: 1. 5. 2018

Zdravím všechny. Taky jste si všimli, že mám posledních pár dní tvůrčí slinu? Hurá. Protože předcházejících pár týdnů, jsem měla spíš tvůrčí krizi. Přestože nápadů na články je habaděj, chyběla vůle. Teď tomu tak není, tak využívám okolnosti a čas, přestože by moudřejší bylo jít spát. Hádáte správně, v noci jsem nespala. Však jsem o svých trablech se spánkem už psala. A co dělá Sacharin, když nespí? V hlavě si sumíruje tenhle článek. Do šesti do rána. A proč je Sacharin vzhůru "tak brzo" - článek jsem začala psát v půl 11 -, když usnula až kolem půl sedmé? Sacharin je debil. Sacharin si omylem budík ze včerejška nastavila i na dnešek. Zazvonil v osm ráno. Super. To jsem se ještě rozhodla jít znovu spát. O půl desáté však moje kočka usoudila, že spaní bylo dost, a probudila mě svým kočičím řevem. No, nemilujte ji. Teď mi spokojeně chrápe na klíně, já do sebe klopím plechovku Red Bullu a doufám, že když vydržím do večera, prostě odpadnu únavou. Proto píšu tenhle článek, když už vzhůru, tak produktivně!

 

Vzhledem k tématu článku - tedy svět vodní dýmky očima (ne)dýmkařky - si nemůžu odpustit ještě jeden úvod. V minulém článku jsem vystupovala coby postava, kritizující kouření cigaret a nyní tu píšu cosi, co má reflektovat svět vodních dýmek. Tak jak to s tím kouřením vlastně mám? Inu, to důležité je připomenout si, že v onom článku po mě cigaretu chtělo malé dítě. A to tedy rozhodně oukej není v žádném případě. A nikdy nebude. Osobně se mi hrozně líbí hranice 18 let, ale tím bych naštvala kvanta omladiny, tak řeknu jen, když už chceš kouřit - čím později, tím lépe. Druhý faktor je, že ten příběh se odehrál v roce 2016. A mě skutečně celý můj život definoval tvrdý nekompromisní odpor ke kouření jakýchkoli tabákových výrobků. Vlastně špatného životního stylu obecně. S takovou malou klauzulí, že všeho moc škodí, takže ani ten zdravý životní styl by se neměl přehánět. Možná je vám to povědomé z článku o jídle. To ale o tabákových výrobcích neplatilo. Ty prostě zbytečně škodí zdraví a basta.

 

Co se změnilo? Jednoduše moje perspektiva. Chci říct, že to pořád škodí zdraví. Pořád vím, že by nám líp bylo bez těch nesmyslů. Ovšem... Mým smyslem života je být šťastná, že? Co když vás ale činí šťastným (-nou) váš zlozvyk? Vezměme to trošku obecněji. Máte vysoký cholesterol, ale život bez chleba s máslem si neumíte sem tam představit? Nebo si vezměte třeba mě. Propaguju kvalitní potraviny horem dolem. Ale pak zhltnu za den tabulku čokolády, nebo twister v KFC. To moc kvalitně, ani zdravě nezní. Mohli bychom říct, že to spadá do oné klauzule - nic se nemá přehánět a hřešit je lidské. Jenže není ta celá klauzule jenom o mém vlastním vědomém, či nevědomém alibismu, abych si mohla dopřávat to, čeho se nedokážu vzdát? Není to jen moje vlastní forma pokrytectví? Co když ten - dýmkař například, ať se tedy pomalu držíme tématu - by se na rozdíl ode mě dokázal s prstem v nose vzdát KFC, čokolády a coly s rumem? Kdo jsem, abych říkala, co je horší? Kouření jenom proto, že může potencionálně - ačkoli často - způsobit rakovinu? Vždyť je tolik kuřáků, kteří dávají dvě krabičky denně 40 let. Není to tedy spíš jenom ruská ruleta a trochu toho štěstí? Jasně, není to zdravé, ale... mají se snad milovníci rallye (přepis z francouzštiny) vzdát své vášně jenom proto, že je to potencionálně riskantní? A co skoky padákem? Nebo práce hasiče. A přeci pořád říkám, že ty éčka v jídle nám budoucí generace jednou omlátí o hlavu, až jim zdegenerujeme geny. Takže bych si to KFC měla odpustit, ne? Co takhle prostě žít šťastně? I za cenu toho, že spojíme svůj život s rizikem. Ono totiž hodně záleží na tom, jak často a proč. Pokud se tedy vědomě rozhodnete něčím si ničit zdraví, nebo riskovat život rizikovou aktivitou, nemá to vlastně smysl, pokud to člověka činí šťastným? I za předpokladu, že si svoji svíčku dobrovolně zkracuje? Není lepší žít šťastný a naplněný život kratší, než dlouhý, ale nespokojený? Navíc se můžete snažit žít správně a zdravě, odepřít si všechny vaše zlozvyky a pak vás na přechodu srazí blbec v autě. Je v tom spravedlnost? A to se posledních x týdnů snažíte odolat chuti na cigaretu, protože co kdyby rakovina plic, že jo. Osobně bych tomu chudákovi, který netuší, že bude brzo po něm, donesla krabičku cigaret, vy ne? Ať má radost.

 

Takže jak to s tím kouřením mám? Mám názorovou krizi. Kdy vlastně nevím, co si myslím. Kouření pořád škodí zdraví, ale není šťastný život přednější? Na druhou stranu budeme zastávat zlozvyky jen, abychom si mohli vědomě ničit zdraví a život, který je jen jeden? Tak se v tom, vážení, motám jako křeček v kolečku a není mi vůbec dobře na duši. Hádám se se svými starými názory, ohýbám je, zkoumám a vlastně nevím, co chci. V tomhle ohledu vlastně najednou nevím, kdo jsem. Vím, kdo jsem byla, vím, co jsem si myslela. Ale teď to nevím. Tak jako zastávám se těch kuřáků, nebo ne? Tak jako vadí mi to, nebo ne? No, škodí to zdraví. To je to jediné, co vím. Ale je ten argument natolik silný pro ostrou kritiku a nepochopení? Nebo bych si měla nafackovat už jen proto, že zdraví nepovažuji najednou za dostatečný důvod k tomu to nedělat? Když je prý zdraví to nejdůležitější, co máme? Byla jsem pokrytec tehdy, když jsem nechápala, jak silnou roli může v životě člověka hrát jeho nešvar, nebo teď když znehodnocuji symbol zdraví? Jeden příklad za všechny. Workoholik s téměř nulovou schopností vypnout mozek a odpočinout si. Myslím jako se skutečně silnou neschopností. Přestaňte myslet v průměrných hodnotách. Lidé jsou kouzelní tím, že mají své extrémy, zvláštnosti a jinotaje. A to je něco, co mě vždycky bavilo. Co když takový člověk najde klid u vodní dýmky? Chcete mu to brát? Jasně, může to zkusit nahradit, nebo lítat po doktorech. Ale někdy to prostě nahradit nejde. Nebo je ta vazba natolik silná, že se vám prostě regulérně nechce. Já si už ode dneška nikdy nedat čokoládu, tak mi to doslova zlomí srdce. Můj život by byl smutnější. Možná jen slabá vůle. Ale není lepší než mě trápit, mi tu čokoládu nechat? A neplatí to obecně ovšem, co nás činí šťastnějším? Vztáhnu-li to do extrému - tak i o tvrdých drogách? Abych to uvedla na pravou míru - Sacharin neobhajuje tvrdé drogy a ani nikomu neříká, aby je zkoušel. Sacharin říká, že každý nešvar nese svá rizika a (potencionální) následky. Pokud se vědomě rozhodneš kouřit, počítej s možností rakoviny plic. Pokud se rozhodneš pít (a nemyslím jen alkoholik-fázi), počítej s možností cirhózy jater, pokud budeš jezdit pouliční závody, možná v tom autě jednou natáhneš bačkory. Pokud se rozhodneš píchat si pervitin, počítej s tím, že to je to poslední, pro co se v životě svobodně rozhodneš, získáš pár super sjetých dní, ztratíš úplně všechno ostatní. A nakonec umřeš. Ale pokud máš pocit, že bez tvrdé drogy člověk neochutnal život, tak fajn. Pokud s těmi následky počítáš, tak fajn. Takhle to zní hrozně tvrdě. Samozřejmě bych nechtěla, aby moje děti braly tvrdé drogy, a samo sebou se je pokusím vychovat tak, aby je tyhle následky, které jsou jisté, odradily. Ale když ne? Jejich volba, jejich štěstí, jejich život. Za nikoho se nemůžeme rozhodnout.

 

Ale to už je extrém všech extrému, tak se vraťme o krok zpátky. Ještě jednou. Jak to bylo? Zlozvyky a riskantní životní styl pořád škodí zdraví, ale není šťastný život přednější? Na druhou stranu budeme zastávat zlozvyky jen, abychom si mohli vědomě ničit zdraví a život, který je jen jeden?

 

Tak se v tom motám jako křeček v kolečku. Maminko, tatínku, jsem rozbitá. A nevím, kdo jsem. Co s tím?

 

Nějak mě ta původně úvodní úvaha vyčerpala. Asi ty dýmky konkrétně necháme na příště. A bude to celkem sranda, tedy aspoň doufám. Tak jindy. Vodní dýmky a jejich svět očima (ne)dýmkařky. Věřte mi, ten svět stojí za to a je to celkem věda. Je to životní styl. Nemusíte je kouřit, ale můžete o nich něco vědět a případně se vyhnout tomu, být za úplného debila. A neštvat ty pravé dýmkaře. Anebo se prostě jen příště můžete smát mně. Obzvlášť pokud jste dýmkař.

 

Názorná ochutnávka: "Už jste někdy viděli červený tabák do vodní dýmky? Když já, první úvaha v hlavě byla - co to tam cpe (správně nabíjí)? To asi nebude červený zelí... Přísahám bohu, to připomíná červený zelí! Zkuste se zkušeného dýmkaře, co právě nabíjí dýmku zeptat, jestli má v ruce červený zelí. Fakt ho to pobaví. Nebo se bude obávat o vaše psychické zdraví."

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář