Jdi na obsah Jdi na menu
 


5 nejčastějších mýtů o vozíčkářích

Původní publikace: 1. 6.  2018

1. Necítí nohy

 

Spoustu lidí stále netuší, jak se to stane, že někdo cítí, nebo necítí nohy. Tudíž automaticky předpokládají, že dotyčný před nimi je necítí. Nejsem doktor, ale moje znalosti říkají, že záleží na tom, jestli má dotyčný zraněnou míchu. Pokud ne, nohy by cítit měl a řadí se mezi tzv. paretiky. Zpravidla jsou jimi postižení DMO (Dětská Mozková Obrna) - problém je v mozku. Oproti tomu plegik má poškozenou míchu a cit v částech těla nemá. Spadají sem zranění následkem úrazu. Jak moc je člověk zasažený, se v obou případech rozlišuje i podle předpony di-, kvadru-, hemi-. Tedy postižení dvou (horších, či dolních) končetin, všech čtyř, nebo levé, či pravé strany (jedna ruka, jedna noha). Snadné ne? Jen pro zajímavost - občas ve vlastní zprávě najdu slovíčko - triparetik - tedy dvě nohy, jedna ruka, což je ovšem výraz, který oficiálně (prý) neexistuje. V mém případě je prostě zasažení levé a pravé ruky tak odlišné, že se to tak nějak vžilo.

 

2. Sex jde mimo ně

 

Asi byste se divili, že otázka: "Hele, jak to máš se sexem? Ty můžeš?" je snad druhá nejčastější, co za život dostávám. A to hned po: "Co se ti stalo?" (Třetí je, jestli cítím nohy, heh.) A stejně tak vás možná překvapí, že na ni ráda a bez ostychu odpovídám. Ano, já můžu. A ráda, podotýkám. Nedělá mi to problém. Možná je to navíc způsobené tím, že některým lidem se pak tak trochu rozjasní pohled. Proberou se a jejich výraz říká - páni, ona je normálnější, než jsem si myslel-a. Ona není jen tvor na vozíku, ona je erotická bytost! Ti odvážnější se zajímají, jak to probíhá. Co můžu a nemůžu. Jsem otevřená. Možná i proto, že se mi líbí jejich úžas.

 

Je důležité si uvědomit, že tahle otázka je sice hodně individuální, ale i kdybych nemohla, sexuální pud zůstane. Je součástí nás všech (pokud nejste asexuál). Sexuální pud mají i ti, u kterých by to někteří jedinci nečekali - senioři (o tom se totiž nemluví, prý je to ble, či co) a ti s nižší mentální schopností. Všichni potřebují lásku a doteky. Průšvih nastává, když jsou jedinci nevybouření a neumí ze sebe tu sexuální energie dostat zdravě a bezpečně ven. Nejen pro ně vzniká služba sexuální asistence. (Kterou já nevyužívám.) Pokud vás to zajímá, mrkněte i na tenhle film.

 

3. Nemůžou mít děti

 

Zase individuální a hodně to souvisí s předchozím bodem. Ale můj gynekolog mi slíbil, že to spolu zvládneme. A můj ortoped to schválil. Takže co víc? Jasně, bude to rizikové. Jasně, že se o to dítě nepostarám úplně sama. Ale vážně mi to chce někdo vymlouvat, když za mnou stojí část rodiny a několik spolehlivých přátel, včetně finanční schopnosti si vypomoci jinak? Schválně nepočítám budoucího domnělého tatínka, páč co kdyby si našel jinou, že jo. Jestli bůh dá - tak děti mít budu. Jestli ne, pořídím si další kočku. Spíš dvě.

 

4. Patří k ústavu

 

Tenhle bod je hodně specifický. A šitý k mojí osobě. Jako studovaná v sociální oblasti a aktivní dobrovolník se chtě, nechtě dostanu i tzv. ke svým. V rovině - oni jsou uživatelé x já stážista, brigádník, dobrovolník, zaměstnanec... Jenže oko toho, kdo mě nezná, ten rozdíl neuvidí, pokud nemám zrovna nějakou cedulku. A i ta se dá přehlédnout. Není se čemu divit, vizuální rozdíl často neexistuje. Takže to nebudu nikomu vytýkat, ale nezapírám, že moje ego tím trpí. Vím, že to není to samé, ale zkuste si to představit tak, jako když si rodiče mladou učitelku spletou se žákem školy a ještě jí automaticky začnou tykat. Vždycky mě to trochu mrzí. Je to hloupé, já vím.

 

5. Nemůžou bydlet sami

 

A co by to nešlo. Můžou. Já jsem důkaz. Ano - potřebuji péči, ano - mám asistenci, která za mnou dochází, ano - mám doma pár šikovných pomůcek, ale jde to. A když to někomu řeknu - že bydlím sama -, často vyhrkne: "Fakt jo?!" Teď tedy bydlím dočasně s kámoškou, ale tak to nebylo vždycky a nebude. Moje babička s tatínkem by si tedy asi přáli opak. Vždy, když potvrdím, že se mnou kamarádka byt stále obývá, hlesnou něco jako: "Ještěže tak." Marné připomínat, že už jsem sama bydlela. Ale vlastně je to milé.

 

Ještě vás šokuji jednou - nemám bezbariérově upravený byt. Snad jen bezbariérový vstup do paneláku. Dokonce se s vozíkem nedostanu do koupelny. Ale proč by mi mělo tak moc vadit čistit si zuby u dřezu v kuchyni? Ale přiznávám, několik vychytávek preferuji - co nejmíň nábytku (víc prostoru), žádné, či minimum koberců (kvůli špíně z kol vozíků) a moje oblíbené poličky (umístěné v optimální výšce - ideální úložný a odkládací prostor).

 

*Tento článek je ryze subjektivní.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář