Jdi na obsah Jdi na menu
 


23. 1. 2019

Čeho se nejvíc bojíš? - Stephena Kinga... (Život s handicapem 10)

Uplynulo trochu více vody, co jsem napsala svůj poslední článek. Inu, tak to dopadá, když vás na nejistě dlouhou dobu odříznou od pevného internetu. A nenapsala bych ani ten dnešní, kdyby ta potřeba psát už nebyla tak velká a kdybych nechtěla ztratit myšlenku.

Moje literární alter ego blogerka Nisa (kterou najdete prozatímně ještě TADY) se v poslední době, když nemůžeme ani jedna psát, věnuje čtení. A to dost. (Takže vás po mém návratu do internetové civilizace čeká spoustu knižních recenzí – a pokud se vám nechce čekat, sledujte můj profil na https://www.databazeknih.cz/uzivatele/dk197-46430. Jednou z posledních knížek byla i ta od Martina Pistoriuse – Návrat z nicoty (slovensky: Väzeň vo vlastnom tele).

Strhující vítězství chlapce, jenž se stal vězněm vlastního těla. Deset let žil ve vegetativním stavu a jen on sám věděl, že je při plném vědomí. Nyní vypráví svůj neuvěřitelný, úžasný a zároveň otřesný příběh, který se stal světovým bestsellerem. V lednu roku 1988 se jihoafrický školák Martin Pistorius vrátil domů z vyučování a stěžoval si na bolest v krku. Nikdy potom se už do školy nevrátil. Během roku dosud naprosto zdravý chlapec degeneroval – kompletně ochrnul, přestal komunikovat i vnímat. Do čtrnáctých narozenin z něj byla jen prázdná schránka. Nepředstavitelných deset let poté strávil při plném vědomý, ale uvězněný v těle, které mu znemožňovalo dát cokoli najevo. Chápal a prožíval všechno, co se kolem něj a s ním dělo, jenže byl úplně bezmocný, pokud šlo o komunikaci. Návrat z nicoty je příběh, který napsal sám Martin poté, kdy se s pomocí moderních komunikačních metod vrátil zpět do života. S naprostou upřímností a otevřeností líčí vše, co prožíval jako jasně myslící bytost, o níž se ostatní domnívali, že jen přežívá ve vegetativním stadiu. Od perverzního a krutého chování některých takzvaných pečovatelů, hřešících na jeho bezmocnost, přes obětavost a soucit dalších až po nezdolné odhodlání těch, kteří věřili, že v jeho pohledu vidí záblesky inteligence. ZDROJ

A přesně ten příběh, tahle knížka mi vnukla myšlenku na právě vznikající článek. Tato knížka a Stephen King - literární „král hororu“.

Četli jste někdy jeho příběh o Misery? Ne? Tak to udělejte. On a Martin Pistorius totiž ve svých knihách skvěle popsali to, čeho se já - jako handicapovaný člověk závislý na druhých - nejvíc bojím. V co by se proměnil můj bubák v Bradavicích při hodině s profesorem Lupinem, chcete-li. Nejspíš proto považuji Misery za nejlepší kingovku vůbec. Protože jsem si mohla sebe představit v kůži hlavního hrdiny. Protože to King popsal naprosto přesně. Ten strach, bezmoc… Scénu, kdy se na zem natahujete pro vlásenku, ale musíte opatrně, abyste nespadli…

Román Misery patří mezi nejznámější a nejzdařilejší thrillery vzešlé z dílny Stephena Kinga. Hlavní hrdina Paul Sheldon je autorem romantických příběhů o krásné Misery. Osudovou náhodou Paula po těžké havárii najde jeho nejoddanější čtenářka, bývalá ošetřovatelka Annie Wilkesová. Ta z něj ve svém odlehlém domě učiní nedobrovolného pacienta. Během svérázného "léčení" ho přiměje, aby psal pokračovaní Miseryiných příběhů podle jejích představ. Díky Anniiným šíleným donucovacím metodám prožívá Paul tvůrčí období, jehož hrůzu by si nedokázal představit ani v nejbujnější fantazii a o jehož konec se dramaticky zaslouží i tým policistů, kteří po něm pátrají. ZDROJ

To, čeho se nejvíc bojím je… že na své cestě životem potkám někoho, kdo mi místo té péče, co potřebuji, připraví peklo na zemi. Zdá se to nepravděpodobné? Přečtěte si Martinovu knihu. On sám v ní říká, že má za to, že v pomáhajících profesích převládají ti hodní a správní lidé. Říká to po té, co popisuje odvrácenou stranu – krutost, bezohlednost, zneužívání – fyzické i sexuální a psychické. Já s ním souhlasím, ale dodávám, že nezáleží na tom, kolik těch špatných v oboru je. Stačí jeden jediný, aby vám to ublížilo na celý život. Zničit život vám to nemusí, oklepete se z toho. Ale záleží na typu ubližování a době, po kterou probíhá.

Představte si vymyšlenou situaci: nejste ve svém zdravém těle, ale v jiném. Ochrnutém. Nemůžete chodit a špatně se vám komunikuje se světem. Huhňáte, tudíž vám málokdo rozumí. Při krmení, které ošetřovatelku tak strašně otravuje, že zapnula autopilota, vám lžičku cpe nešetrně až moc hluboko do krku. Ale není způsob, jak byste jí to řekli. A i kdybyste se snažili, stejně vám nebude chtít rozumět. Protože jste jen odporné zvláštní stvoření. Stvoření ne, to zní ještě moc lidsky. Jen kupa sraček a moči, o kterou se musí každý den starat, místo aby si v klidu vypila kafe a lakovala nehty jako ty sekretářky ve firmách. Jenže ona vystudovala tohle, páč co jinýho, ve městě nic dalšího nebylo – krom stavebky a to teda ne. A tak je tady a krmí vás. A vám se z té lžičky v krku nakonec udělá zle. A pozvracíte se. V horším případě ohodíte i její šaty. Dostane vztek a praští vás čímkoli, co je zrovna po ruce. Svalíte se na zem. Bolí vás tělo od její rány i od srážky s podlahou. V puse pořád cítíte pachuť žaludečních šťáv. Cítíte zvratky na kůži, a jak zasychají a stydnou na vašem tričku. A ona se s rázným krokem odkráčí převléct. Jste sami. Ležíte na studené podlaze a je vám zima. Cítíte se hrozně a zároveň se vám ulevilo, protože je konečně pryč. Jen doufáte, že až se znovu otevřou ty dveře, najde vás někdo jiný…

Hodně kruté, já vím. Ale i to se stávalo a stává. A nikdy to asi úplně nezmizí, to riziko, že narazíte na někoho takového. Stejně jako, že můžete narazit na kanibala, či teroristu. Ale nemusíme zacházet tak daleko. I zdravá populace s tím přijde do styku. Co protivná, vzteklá a nešetrná zdravotní sestra, když ležíte v nemocnici po operaci? Cestou domů pak rodinným příslušníkům v autě vykládáte, jak se vám ulevilo, že už tu megeru nebude vídat. A svěřujete jim historky o studeném jídle, otráveném ksichtu a neochotě dát vám něco na bolest, protože: „přece musíte něco vydržet, paní Nováková.“

Představte si ovšem, že byste se té osoby jen tak zbavit nemohli. Jste hluchoněmý malý kluk a tohle má být vaše osobní asistentka. Malé děti to mají vůbec nejhorší. Jsou obecně vůči dospělým v podřízené roli. A „to tě přece nemůže bolet, Aničko“ a „jak nejíš špenát, Pepíčku, jak nechutná, papej“. Jen si tak říkám, jestli byste – jak nechutná, papej – řekli tchýni. „Teta není zlá, teta je jen přísná, to si nesmíš tak brát,“ oponují rodiče malému Filípkovi, co nesnáší svou chůvu. Před nimi totiž se žena usmívá, mluví vlídně a tvrdí, že s tím jejich synkem je těžké pořízení. Ale ona se vážně snaží mít ho ráda… Tak moc, že mu ukazuje, jak se mají rádi dospělí.

Moje maminka si taky myslela, když při jednom osudném cvičení říkám, že „to nejde“, že lžu a nesnažím se. Myslela si to tak moc… až mi zlomila nohu. Důvěřujte víc svým dětem.

Malé děti to mají nejhorší. Protože já ve svém věku a se svou hlavou můžu nesouhlasit, protestovat, rozhodovat, propouštět, zavolat na pomoc svalnaté kamarády, či obětavé kamarádky (nebo naopak) a podat trestní oznámení. To všechno můžu. A ač na vozíku, sama jsem strůjcem toho, kdo, kdy a jak mi pomáhá. Ale i když mám možnosti se bránit, tajně vždycky doufáte, že je nebudete muset použít.

Mám strach ze stárnutí. Ale ne kvůli smrti. Staré lidi jsou totiž v tomhle s dětmi na stejné lodi. Mnohdy bezbranní. Nikdo je neposlouchá. Nerozumí jim. A nebere vážně. „Proč nechcete, aby vás koupala Aneta, paní Novotná?“ ptá se ošetřovatelka na svou kolegyni. „Nechci,“ zamumlá tvrdohlavě žena s roztroušenou sklerózou. Ošetřovatelka si povzdechne. Aneta už ji varovala, že paní začala mít svoje vrtochy. Chudák stará nemocná ženská, už ani nepozná, kdo to s ní myslí dobře… A tak paní Novotnou čeká další koupel ve studené vodě a hrubé zacházení sestry Anety. Stará žena jí totiž připomíná její matku…

Bojím se toho, kdo o mě bude na stará kolena pečovat. Toho, kdo o mě bude pečovat za deset let. … Dám navíc ruku do ohně za to, že nejsem sama. Člověk nikdy neví, co ho může potkat. Ale kdybych na to měla myslet každý den, zblázním se z toho. Takové je riziko (nejen) života na vozíku. Bojím se toho, ale přijímám to, protože musím.    

A život je zrovna tak krásný, když píšete článek s notebookem v posteli, venku sníh a všude ticho a klid. U tatínka na návštěvě je dobře.

PS: Krásný Nový rok 2019 všem a ať vám život zkříží, co nejméně zlých a protivných lidí.

            

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Čeho se nejvíc bojím?

Marcela Spojení s přírodou, 26. 1. 2019 13:59

Stejně nechápu kde se to v těch lidech bere, to zlo, to že když dělají svou práci nebo ani ji dělat nemusí, proč jsou tak zlí. Toto asi nikdy nepochopím. Popravdě taky bych se bála když bych byla na vozíku, závislá na člověku, který by se měl o mě starat a byl by zlý. Byla doba, kdy jsem měla strach snad ze všeho. Jenomže když budu na ně myslet, tím hůře se mi bude dýchat a žít. Ale tak trochu by se měl mít člověk na pozoru. Je fajn, že bereš život, takový jaký je.


P:s- taky ti přeji, ať máš život plný radostí a hlavně bez zlostí. ;-)

Re: Čeho se nejvíc bojím?

Jmenuju-se-sacharin, 25. 2. 2019 17:37

Blbce najdeš všude, i mezi pečujícími - bohužel... Radši na to moc nemyslet a prostě brát, co život připraví.
Ale je to hrůza a taky to nechápu, tedy chápu, sadisti no, ale nelíbí se mi to.