Teorie hvězd - láska s handicapem?
Původní publikace: 2. 8. 2018
"Komu dát místo v srdci," je otázka, kterou za život řeší téměř všichni příslušníci Homo sapiens sapiens. Protože člověk je prý tvor společenský. Tedy pokud nejste misantrop. (Misantropie = nenávist, odpor vůči lidskému druhu.) Přesto, že je ta otázka důležitá, dovolte mi ji poopravit. Je ještě jedna velmi podstatná, kterou si my tvorové pokládáme možná stejně často: "Kdo mi dá místo v srdci?" A na rozdíl od té první otázky, co se jeví velmi filosoficky a komplikovaně (neboť člověk je tvor komplikovaný), jsem na ni nalezla jakousi odpověď. A teď bych vám ji velmi ráda předestřela.
Víte, nemusíte být zrovna připoutáni na invalidní vozík, abyste o sobě pochybovali a měli pocit, že vás nikdy nikdo nebude mít rád. Začíná to často v pubertě. Stačí k tomu, abyste si připadali tlustí, hloupější než spolužáci, ošklivější než ta holka z Béčka... abyste měli rovnátka, nevzhledně velkou pihu na nevhodném místě, brýle, nebo atopický ekzém... cokoliv vás napadne od přehnané plachosti po třetí oko na čele, může způsobit deprese, nízké sebehodnocení a pocity, že vás nikdy nikdo nebude chtít. Protože, proč by měl někdo chtít vás, že jo - s tím výrazným akné, když Franta vypadá tak bezvadně.
Když jste upoutání na invalidní vozík, tyhle pocity nízkého sebehodnocení zažíváte celkem často. Aspoň si to myslím, protože jsem ještě nepotkala vozíčkáře a celkově handicapovaného člověka od slepoty po snížený mentální intelekt, co by o sobě nepochyboval, alespoň jednou. Já jsem si tím prošla. A moc mi nepomohl ani fakt, že jsem odmalička skutečně dost hubená a jako puberťačka jsem si opravdu připadala ošklivá. Navíc, když žijete vedle mladší sestry, která je blonďatá, oblíbená a žensky obdařená - ačkoli dnes jen o něco málo víc než já -, celá ta deprese se ještě prohloubí. Ani nespočítám, kolikrát za mnou chodili kluci, když jsme byli v takové té mladé pubertě, a ptali se mě, jestli ségra někoho má. Všichni se mě ptali na ni a nikdo ani nezakopnul o mě. Já byla ta sice starší, ale také ta hubená, ošklivá, invalidní šprtka. Neříkám, že mě to trápilo každý den, nebo že jsem kvůli tomu skončila na krabičce s antidepresivy, to díkybohu ne, ale srovnat se s tím příjemné nebylo.
Jenže čas běžel a něco se změnilo. Mohla bych mírně narcisticky podotknout, že mám pocit, že jsem se změnila já a aspoň trošku vyrostla do krásy, ale objektivně nemám důkaz na to tvrdit, že je to tím. Prostě se to změnilo a ti kluci se začali objevovat i kolem mě. Což bylo něco, co mě v rané pubertě ani ve snu nenapadlo. Chci říct, toužila jsem po vztahu a lásce, ale kdo by mě měl proboha chtít, když o mě doteď nikdo nejevil zájem. A najednou sedím u táty na gauči s chlapem a mám rande, koukám se na film, občas mu dám nějakou tu pusu a je mi báječně.
V srpnu roku 2014 se na titulní stranu Blogu.cz dostal článek blogerky Schmetti, která přesně o problému - nikdo se mnou nechce být víc než kamarádka - z pozice holčiny na vozíku mluvila. Odkaz tu. Tou dobou jsem už tohle období překonala, ale rozuměla jsem jí. Na tyhle pocity nikdy nezapomenete. Mě ale v ten čas trápilo trochu něco jiného. Období - nikdo se mnou nechce být víc než kamarádka - vystřídalo to s pracovním názvem - buď jen kamarádka, nebo holka do postele, když jde do tuhého, zdrhnou. Posun to byl, ale jak moc velký? Pro holku, co vždycky toužila po harmonickém vztahu a dětech, nic moc. Sebevědomí vám to zvedne, nejste asi ošklivá, jenže dál?
Fáze - nikdo mě nechce - skončila s prvním pozitivním rande a definitivně ji odstavil první vážný vztah. Fáze - všichni mě chtějí maximálně do postele - je mrcha v tom, že vystrkuje růžky vždycky, když jste zrovna už nevyhovující dobu sami a rádi byste to změnili. Jenže máte pocit, že za to žádný protějšek nestojí, případné rande je nakonec katastrofa, a když náhodou ne, tak on/a nechce vás. No není to k uzoufání? Jenže ani toto období není striktně patentováno vozíčkářům. Mají s tím problém například dominantní ženy. Ty často pak dodávají, že se jich ti perspektivní muži bojí… Handicapovaný člověk však často trpí představou, že nebýt jeho postižení, dávno by zadaný a šťastně zadaný byl. Otázka zní - byl? Problémy s láskou řeší přece každý. A občas ji nemůžeme nalézt, ať je nám patnáct, nebo padesát. Ať máme obě ruce, nebo jenom jednu. Jenže s handicapem můžete trpět zvláštním druhem jakéhosi tunelového vnímání. Znám to na sobě i na kamarádovi. Nezáleží na tom, kolik vztahů jste měli před obdobím, kdy máte pocit, že vás (už zase, sluší se dodat) nikdo nechce, nebo jenom do postele. Protože nikdo další stoprocentně nebude! Možná začnete filosofovat na téma, že jedna láska, jeden vztah je na člověka s handicapem víc, než mohl doufat, tak jste už určitě své štěstí vyčerpali. Dnes, když takhle začne filosofovat kamarád, řeknu: "Měl jsi tři holky, dej mi jediný nefilosofický důvod, proč bys neměl objevit i tu čtvrtou."
V současnosti totiž kašlu na nějaké fáze, na nějaké - kdo by mě měl chtít -. Přišla jsem s Teorií Hvězd. Ta mluví o tom, že vlastně vůbec nezáleží, jestli máte 15 prstů na jedné ruce, nebo jenom 7, jestli jste invalidní, nebo máte IQ 155. Všechno je to totiž vlastně čistě o náhodě.
Představte si lidi jako hvězdy. Létají prostorem a potkávají ostatní. Takhle si takhle létáte vesmírem a potkáváte milion dalších hvězd. Třeba jen tím, že kolem ní spěšně projdete na chodníku. Nikdy s ní nepromluvíte. Jenže co když zrovna tahle hvězdička mohla být tou pravou? To se nikdy nedozvíte, kolik potencionálních lásek denně míjíte na úřadě, v parku, v autobuse… pokud vám vesmír, osud, náhoda nedá šanci se střetnout. A vylít oné polovičce kafe na košili. Všechno je to o náhodě, o tom kdy, jak, proč a jestli na někoho promluvíte. Třeba zrovna teď, zatímco to píšu, sedí někde v Norsku muž, do kterého bych se bláznivě a do smrti zamilovala, kdybychom se potkali, a on do mě také. Kdybych jela do Norska…
Jenže v tom množství hvězd, povah a náhod a omezeného prostoru i času, kdy koho můžeme potkat, není vlastně láska takové kouzlo? Že se v jednom okamžiku sejdou dvě hvězdy, které se do sebe zamilují? Takový malý velký třesk. Jenže aby se to stalo, musíme být v kontaktu s jinými hvězdami. A někdy se zakoukáte jednostranně. Vy můžete zálibně kroužit kolem její gravitace, ale té hvězdě je to naprosto ukradené. Říká se tomu neopětovaná láska. A chtě, nechtě po nějakém čase se musíte od gravitace vytoužené hvězdy odpoutat a letět dál. Není v tu chvíli logické, že párkrát jednostranně oslepneme, protože najít lásku v tom množství a zmatku prostě trvá?
Všichni ti, co mě nechtěli, nebo mi nabízeli jen postel, všichni ti, co odmítli vás, nebo co jste je odmítli vy, prostě jen nebyli tou správnou hvězdou. Ale to neznamená, že tam někde není. A nezáleží na tom, zda hledáte první správnou hvězdu, nebo už šestou v pořadí. Ano, já vám nezaručím, že tu hvězdu potkáte, na to je v tomhle algoritmu až moc náhod, ale zároveň vy nemůžete tvrdit, že se to nikdy nestane. Může to být prodavač v obchodě, co vám zrovna balí nové boty, sestřička pracující pro vašeho zubaře, nebo sourozenec kamaráda vaší sestry. Proč podléhat splínu, když těch hvězd potkáváme každý den tolik?
Při téhle teorii prostě najednou zjistíte, že nehraje roli nějaký handicap nebo nedostatky, ale spíš to, kolik lidí za život potkáte a kdy. Můžu to potvrdit, víte proč? Protože ačkoliv bych to ve svých čtrnácti letech považovala za nemožné, měla jsem vztah(y) a byla šťastná. Teď nikoho nemám, nevadí mi to, ale stejně tak se nebudu bránit nějakému oboustrannému kouzlu. Proč taky. Jenom nedokážu dopředu odhadnout, kdy k tomu čarování dojde. Bude to zítra, nebo za 5 let? Možná už nikdy. Možná žádnou další hvězdu nepotkám. Ale víte, že mě to vůbec netrápí? Lásku si stejně nevydupu. Nezměním to, že osudová hvězda teď není nikde poblíž. Můžu jenom žít. Dělat se šťastnou bez ohledu na to, zda jsem zrovna singl, nebo zadaná.
Ale abychom nemluvili jenom o mně. Proč opravdu nezáleží na tom, zda trpíte nedostatky, handicapem? Protože znám manželský pár, kde je jeden z nich na vozíku a druhý má sníženou mentální schopnost. Znám holku, která se nedávno vdávala i přesto, že je na vozíku a chybí jí jedna noha. Znám spokojené manželství dvou schizofreniků. Znám kluka, co si léta stěžoval, že si nikdy nenajde holku, a nakonec měl jednu dobu nejenom přítelkyni, ale i milenku. Což neschvaluji, nýbrž dokládám pouze jako fakt. Znám paní, která je svým handicapem opravdu viditelně poznamenaná, ale kdyby její láska neumřela, tak je dneska vdaná paní. Všichni tihle lidé by mohli tvrdit, - včetně mě - že neexistuje důvod, proč by je někdo měl mít rád. Stejně ale potkali svou hvězdu. Když oni, tak proč ne vy?
Ano, jsou lidé, kteří s tím nemívají problém. Jen co se s někým rozejdou, za dva dny už chodí s někým jiným. Těžko říct, jestli je tohle Teorie Hvězd a kouzlo pravé lásky, nebo je takovým lidem prostě opravdu jedno, s kým zrovna jsou. Možná mají štěstí a na své hvězdy naráží na každém kroku. Nebo jsou jednoduše schopní z každého svou hvězdu udělat. Tak, či tak, neplačte, pokud vy nemůžete narazit ani na tu jednu. Někde tam je. Neplačte, pokud hledáte tu devátou v pořadí. Někde tam může být.
Ptám se, kolikrát se vlastně může člověk zamilovat? Osobně si myslím, že víckrát než jednou. Protože ne nadarmo se říká, že žádný partner nebude našich vytoužených sto procent. Naše první láska může mít těch pomyslných 80%, druhá taktéž, ale obsahuje těch 20%, co předchozí partner neměl, a chybí mu něco jiného. Další může mít procent 76, nebo 83. Proto je každá láska jiná. Jinak silná. Některá víc duševní, jiná spíš chemická… Záleží na tom? Láska je láska. Někdo za život potká první lásku a s tou i zestárne, někdo se zamiluje až "na stará kolena" a jiný se už potřetí rozvádí. Někdo vystřídá sto dvacet avantýr a té sto dvacáté první v pořadí řekne, chci s tebou mít miminko… Všimněte si, že při této úvaze nehraje roli, zda je člověk zdravý, nebo ne. Nikdo prostě nevíme, co nás čeká. Bez ohledu na to, zda máme hrb, nebo zelený zákal. Musíme jen věřit, že tam ta hvězda někde je. A doufat, že vás osud svede dohromady.
Nechci tvrdit, že mít handicap znamená nemít poznamenaný milostný život. Být zdraví, možná bychom si partnera hledali snadněji. Na druhou stranu s hledáním lásky mají nesnáze i zdravý jedinci, jak už padlo, takže kde je psáno, že bychom i bez handicapu nepatřili mezi ně?
Ano, pár kluků mě odmítlo, protože jsem na vozíku. Já si ale říkám, že je to dobře. Prostě nebyli kompatibilní s tím, kdo jsem. Já ale takové kluky našla. Svoje bývalé partnery. A jen tak mimochodem, všech - až na jednoho - si dodnes velice vážím. Co by se ale stalo, kdybych chodit mohla a spojila svůj život s někým z těch, kdo mě na vozíku nechtěli? Srazí mě auto, ochrnu a oni mě opustí? To radši ani nemyslet a nelitovat. Najdu prostě hvězdu, která se mnou bude chtít letět vesmírem navzdory diagnóze Dětská Mozková Obrna (=DMO). Jinak ať si trhne. Protože není tou správnou hvězdou. A počkám si… Nebo už nenajdu a odjedu do Španělska za horkým sluncem bez dohadů s případnou drahou polovičkou, že on by radši na hory a sníh. Ono všechno má své výhody.
Ovšem, ať už pro mě Teorie Hvězd chystá další hvězdné tango, nebo ne, na lásku věřit nepřestanu a můj život bude jízda. Přestaňte se trápit i vy. A věřte. Na lásku a Teorii Hvězd. Které je naprosto ukradený nějaký váš handicap, nedostatek, nebo mindrák...
Související články:
Celá planeta je tak trochu nebe (O lásce 2017)
Přátelství mezi klukem a holkou