Co se Sacharin honí hlavou

Datum původní publikace: 6. 3. 2018

Pokaždé, když jdu do práce, mi naskočí nápad na tenhle článek. Protože do práce jezdím MHDéčkam. Víte, začala jsem cestováním vlakem (tady) a tohle na to tak nějak přirozeně navazuje, takže proč ne.

Pamatuju si, jak jsem v devadesátých letech chodila s mamkou po městě (pro detailisty jsem vlastně seděla v golfovém kočárku) a s vykulenýma očima jsem hltala ty plechové krabice na kolech, rozuměj autobusy. Tehdy byly u nás pouze bariérové. A já na to koukala, jak lidé vystupují a nastupují, a přišlo mi to jako hrozně fajn věc, že se nemusí trmácet městem, prostě nasednou a jedou, kam je srdce táhne. Možná to zní zvláštně od někoho, kdo se vozil v kočárku, ale ono to není to samé. Trvá to déle, protože pořád jdete (tedy ten, kdo kočár veze, jde). Různě to s vámi drncá, jak jedete po rozbitých chodnících, pořád vás nějak naklání při snaze překonat obrubník... A taky si ten, kdo vás veze, může začít stěžovat na bolest nohou, nebo zad a vy máte výčitky svědomí. Nebolely by ho, kdybyste společně mohli sednout na autobus. Jak já těm lidem záviděla, ten jiný svět uvnitř autobusu! Ani ve snu by tu malou holčičku nenapadlo, že jednou budou bezbariérové. A nejen autobusy. Jo, doba jde dopředu a život vozíčkáře býval i těžší...

Co byste měli vědět, než se pustíte do čtení? Takže pokud mluvíme o městské hromadné dopravě, držitelé průkazu ZTP a ZTPP ji mají zadarmo (ZTPP i s doprovodem). A to kompletně od šaliny po metro, od trolejbusu po autobus. Neplést s meziměstskou dopravou autobusem, která je zpoplatněná sníženou cenou stejně jako vlak.

Taky je důležité srovnat si pojmy. Rozdíl mezi nízkopodlažním a bezbariérovým vozidlem je sice nepatrný, ale mnohdy dost podstatný. Vypadají stejně. Snížený nástup bez schodů. Rozdíl je v tom, zda tam je, či není nájezdová plošina. Pokud ano, je to vozidlo bezbariérové. Pokud ne - nízkopodlažní. Asi před šesti lety to bylo krásně vidět v Hradci Králové. Začalo se honosit tím, že má 100 % MHD nízkopodlažních. Což byla pravda. Bohužel město nepovažovalo za nutné vyznačit mezi nimi spoje bezbariérové. Problém nastal, když jsem na elektrickém vozíku přišla na zastávku. Ano, spoje byly nízkopodlažní, ale jak má do nich vjet električák bez plošiny? Lítat neumím. A ta zastávka nebyla zarovnaná s podlahou MHD tak, že byste ji nepotřebovali. Tak jsem tam tak stála a melodramaticky řečeno smutně koukala na ty nízkopodlažní nádhery, kam se krásně lezlo babičkám, maminkám s kočárky, ale mě momentálně ne. Nechci to dramatizovat víc než je nutné a přesně už si to nepamatuju, ale hodinu a půl jsme tam na spoj s plošinou čekali určitě (nebyla jsem sama). To byl zážitek. A já si zanadávala. Nutno ale dodat, že momentálně prý už převažují vozy s plošinou a brzy se prý má vyměnit i posledních pár nízkopodlažních, což je skvělá zpráva.

Když už víte kam nastoupit, musíte ještě vědět, jak o tom, že pojede, dát vědět. Komu? No řidiči. Existují dvě fáze. První - dát vědět, že pojedete. To znamená stát na zastávce a až se bude tramvaj/šalina/autobus/trolejbus blížit zamávejte na něj. Natáhněte ruku před sebe, prsty vystrčit (já osobně dva - ostatní schovám) a máchněte s ní nahoru a dolu. Nebo mávejte jen pohybem v zápěstí, či lokti. (Fakt se to špatně popisuje, ale instruktážní video si odpustím. :D) Fáze dvě - zmáčknout tlačítko u nízkopodlažních dveří informující, že potřebujete (pokud potřebujete) vysunout nájezdovou rampu. (Jedině na metro v Praze nemáváte, pokud vím.)

V praxi ale často stačí udělat jen jedno. Představte si proč. Běžíte k autobusu zezadu. (Pro rýpaly - jedete na vozku - ale já svůj slovník kvůli vám měnit nebudu - odmalička používám slovesa jít, chodit, běžet.) Sotva dostihnete dveře, které máte, zmáčknete signalizaci o plošinu a ještě máte letět jako blbci dopředu zamávat a zase zpátky? Nebo naopak spěcháte zepředu, mávnete, jste na električáku, tak asi plošina potřeba bude. Proč by měl řidič čekat na žádost o plošinu? To má smysl snad jen u mechanických vozíků. Asistent vás mnohdy do nízkopodlažního MHD dostane i bez plošiny (pokud nemáte sto kilo). A někteří vozíčkáři na mechaničáku se skokem ala freestyle dostanou do vozu i sami bez pomoci a plošiny. Po mně to nechtějte, já bych si rozbila... obličej.

Ale u plošin bych se ráda zastavila. Je to totiž zajímavá část. Nejsou všechny stejné. Ručně výklopné velké má většina typů autobusů a trolejbusů. Malé výklopné mají tramvaje v Praze. Elektrické (na tlačítko v kabině řidiče) najdete v brněnských šalinách. (Pro zajímavost některé meziměstské autobusy mají plošinu schovanou uvnitř schodů, ale to je jiné téma.) U těch ručně výklopných musí řidič vylézt z kabiny a vyklopit ji, u té automatické stačí zmáčknout tlačítko v kabině a zůstat sedět. Jenže všechno má své pro a proti. Automatická se může porouchat, je náchylná na počasí (seká se, když mrzne, nebo do ní naprší). Vyklápění plošin ručně zase otravuje řidiče a třeba ty v pražských tramvajích jsou docela krátké, tudíž často prudké.

Ano, u plošin záleží totiž také na délce a nosnosti. Před pár lety se to vymstilo Jihlavě. Nakoupila, tuším, že trolejbusy, a měla pár excesů s tím, že byl elektrický vozík na ni moc těžký. Nevím, jak je to teď, ale jednu dobu platil zákaz přepravovat elektrické vozíky ze strachu, že plošina nevydrží váhu. Některé vozíky i s majitelem mohou vážit i 300 Kg. Na což opravdu některé plošiny připravené nejsou. Skoro aby u sebe člověk nosil manuál s důkazem, kolik jeho vozík váží. Kdyby náhodou. A taky potvrzení, kolik vážíte vy. Zábavné, že?

Tyto obavy o plošiny vyústily v jeden zajímavý fakt. Rozdělily řidiče MHD do dvou táborů.

Jedni křičí: "Elektrické vozíky jsou na plošiny moc těžké. Mají se používat jen při přepravě vozíků mechanických!" Takovému řidiči pak deset minut vysvětlujete, že električák se dovnitř bez plošiny nedostane, a on se tváří, že je mu to jedno. Vždyť jasně, električáky nepřepravujeme, to je jasný, ne?

Druhý tábor naopak hlásá, že plošiny jsou výhradně pro vozíky elektrické, neboť jsou vozíčkáři (a někteří, jak už jsem psala, skutečně ano) dost šikovní na to, aby se dovnitř dopravili bez ní. Popřípadě ať jim pomůže asistent a vytáhne ho dovnitř sám. Od toho ho přeci má, ne? A manipulace s mechaničákem přeci nemůže být tak těžká... A už ho vůbec nenapadne, že asistenta mohou bolet záda, že vytahovat vozík do MHD bez plošiny neumí, či že ruční náklad je nemožný, protože sám vozíčkář váží 90 kg.

Jinými slovy, nezavděčíte se a nebudete mít klid. Nikdy. Ať tak, či tak, jakmile narazíte na tvrdohlavce z jednoho z táborů, máte po náladě, je vám vynadáno a někdy i po cestě. (Prostě vás nenaloží.)

Rozhodnutí nenaložit mě díky lidem neprošlo jednou řidiči šaliny (tedy v Brně - nějak jsem si navykla ve spojení s Brnem používat slovo "šalina" a s Prahou "tramvaj". Alespoň dáte hned najevo, kde se vyprávění odehrává). Řidič se tehdy vymlouval na to, že jsem nezamávala a pouze stiskla žádost o plošinu. (Krok 1 a 2 před nástupem popsaný výše.) Inu nezamávala, dobíhala jsem zezadu. Omluvila jsem se, přestože jsem se s odmítnutím kvůli nezamávání ještě nesetkala. Pánovi to ale nestačilo a rozhodl se ujet beze mě. Naštvaný přítel mu strčil nohu do dveří, takže nemohl, pořád se otevíraly. Několikrát zkusil ujet znovu. Všem zůstával rozum stát. Stiskla jsem žádost o plošinu, omluvila se za nezamávání, potvrdila svůj záměr nastoupit a řidičův jediný úkol byl zmáčknout tlačítko v kabině (nezapomínejme, že plošiny v šalinách jsou elektrické). A on se rozhodl to neudělat a deset minut se snažil ujet. Proč? Cestující v šalině jeho chování dopálilo natolik, že čtyři chlapy - mezi nimi přítel - vzali električák i se mnou a vytáhli mě dovnitř. A jelo se. Šalina jásala a brblala nad řidičem.

Na druhou stranu - víte, co na lidech nikdy nepochopím? Říkám tomu teorie neviditelných dveří. Proč se všichni cpou do nízkopodlažních dveří, když tam nastupuje vozíčkář? Proč vskakují dovnitř, jako by to museli stihnout během pár sekund, jinak jim to snad ujede? Neumí počkat? Pletou se tam, v horším případě šlapou po plošině (pokud vyjíždí elektrická, může se poškodit)... A vlastně, proč čekat? Jsou snad ostatní dveře neviditelné? U tramvaje to ještě pochopím, ta má u ostatních dveří schody (pokud jste líní), ale autobus a trolejbus je vždy nízkopodlažní celý, tudíž tomu nerozumím... Nemusíte se cpát do dveří s plošinou, nemusíte stepovat před nimi, než vozíčkář nastoupí, použijte jiné dveře. Jak prosté.

A pak už sedíte uvnitř, čekáte a před příjezdem k vaší výstupní stanici zmáčknete vnitřní tlačítko pro signalizaci výstupu. Pozor každý typ vozidla to může mít jinak. Většina moderních vozů se drží stejného značení - tedy velký modrý čudlík. Ale starší typy to mají různě. Musíte pečlivě zkoumat stěny vozu a číst piktogramy a text. Například ve starších autobusech ve Žďáře nad Sázavou jsem před x lety tlačítko nenašla žádné. Absolutně netuším, jak vozíčkář dá najevo výstup, když před tím nemluví s řidičem. Možná tlačítkem pro výstup kočárků. Ale běžně už je v dnešní době opravdu nezaměňujte. Zmáčknout byste ho měli podle počtu vystupujících vozíčkářů. Jste-li jeden, jednou. V Praze toto pravidlo ignoruju. Mačkám ho dvakrát. Nevím, jestli je to řidiči, nebo technikou, ale zmáčknout jednou znamená riskovat, že na vás zapomenou, nebo si signálu nevšimnou (odzkoušeno). A to může být nepříjemné, když někam máte přijít včas.

Posledním bodem se vracím zpět k zastávkám, protože už vystupujete. Víte, co mi hlava nebere? Trend udělat bezbariérovou zastávku napůl. V praxi to znamená, že sice vystoupíte ven, ale už se nedostane ze zastávky pryč, protože je přístup na ní bariérový, tedy s vysokým obrubníkem, v ještě zábavnějším případě uprostřed rušné silnice. A druhý příklad takových super nápadů je udělat bezbariérovou zastávku v jednom směru, v tom druhém nikoli. Jednou jsem se takhle s kamarádkou vydala na akci, dorazila, vystoupila, pohoda. A po celém dni nakonec zjistíte, že zpátky to stejnou cestou nepůjde. Zastávka je bariérová a vy máte elektrický vozík. Museli jste se v tom vedru trmácet dost daleko pešky (kámoška držela basu a šla pěšky taky). Asi jsem naivní, ale než jsem to zažila, nenapadlo by mě to. Když jeden směr, tak i druhý, ne? Snad časem.

A to by bylo všechno. I tak je to moc dlouhé, ale já netuším, jak to zkrátit. Takže díky všem, kdo to dočtou do konce. Snad vám to něco dalo. A zase příště.