Jdi na obsah Jdi na menu
 


Dress code, morálka a společnost: Jsem rebel

14. 9. 2018

Původní publikace: 28. 8. 2018

Moje milé blogerstvo,

 

od rána dumám nad tím, jestli napsat článek na aktuální Téma Týdne, nebo to o den, dva, tři posunout a věnovat se něčemu jinému. Něčemu, co už tu tak trochu bylo. Otázce dress codu. Jednak mě k tomu inspirovaly komentáře pod článkem "Jak jsem zjistila, že jsem zkažená a skončím v pekle" a jednak článek z titulní strany Blog.cz "Doba bezchlupová". Takže ano, odložme ještě na chvíli téma "Jsem lovec" a pusťme se do dress codu. Předem chci jenom sdělit, že se nesnažím nikoho dotknout, či urazit. Respektuji cizí postoj. Protože v tom je ta variabilita člověka. Takže pokud se se mnou neshodnete, klidně mi to napište. Možná přesvědčíte vy mne, možná já vás, anebo zůstaneme oba pevně zakořeněni ve svých táborech. Za mě je obojí v pořádku. Důvod, proč tenhle článek vzniká, není o přesvědčování, spíš o pochopení a toleranci, ale k tomu se dostaneme. Jen doufám, že mě kvůli tomuto názoru nepřestane číst. To by byla škoda.

 

Zjistila jsem totiž, že dress code je to otázka hlubší a zajímavější, než jen plavky a nahý pánský hrudník. A také, že jsem pro některé možná ještě víc amorální, než se mi jevilo. Víte, celý život vyrůstám v přesvědčení, že oblečení jako takové plní vlastně jen dvě základní funkce:

  • aby nám nebyla zima,
  • a abychom nebyli nazí.

Vždyť pračlověk ani jiné důvody neměl. Etika a morálka dnešní doby vlastně neexistovaly. Navíc nežijeme snad v demokracii? Předpokládala jsem tedy (a asi to byla moje vlastní sociální bublina, jak sami občas napíšete, když diskutujete pod články), že pokud člověk není nahý, nebo nevhodně vulgární (ačkoli i to je diskutabilní a jeho věc) a není mu zima/vedro, může si v běžném životě nosit každý, co chce. Ať už na ulici, v parku, u vody, v obchodě... Diktát dress codu jsem cítila jen v ryze formálních situacích jako je pracovní večeře, luxusní restaurace, divadlo, ples... Ale k tomu se nakonec ještě vyjádřím.

 

Moje přesvědčení, že si každý může nosit, co chce, kam chce, šlo krásně vidět na někdejším rozhovoru s mým bývalým v době, kdy měl jinou přítelkyni.

Zeptal se: "Poslyš, co bys dělala, kdybych ti řekl, že s tebou půjdu v létě ven, ale navlečený - když všichni ostatní mají trička a kraťasy - v mikině a zimní bundě?"

Naprosto chladně jsem pokrčila rameny. "Jestli chceš? Jestli ti nebude vedro..."

"Já to věděl! A ta moje se naštvala, že se mnou takhle nikam nejde, že jí budu dělat ostudu!"

Nechápala jsem to. Tehdy. S rozprsknutím mé bubliny ovšem chápat začínám. Ona prostě uctívala dress code. A ten rozhodně neříká chodit v létě jako lední medvěd. Tuším, že zaznělo i něco jako: "Co by tomu řekli lidi?"

 

A víte co? To je právě ten problém. Já nikdy neřešila, že by lidi měli řešit, co mám na sobě. Ne v běžném životě - na ulici, v tramvaji... Já neřeším je, proč by oni měli řešit mě? Nahá nejsem a můžu nosit, co chci. Právě to je demokracie a svobodná volba, pro mě. Pochopila bych jen udivené pohledy například v případě, že si vezmu skotskou pánskou sukni a podobně. Ale i tak... Člověk se může pousmát, podivit, optat na důvod, ale pohoršovat? Každému, co jeho jest. Demokracie, bejby. Pokud neprovozujete veřejné obnažování.

 

Ale ono to pro mnoho lidí tak není. Udělala jsem malý test a zeptala se kamaráda, zda by šel se svou přítelkyní do kina v případě, že by trvala na tom, že ona (a jen ona - nikoli oba) půjde ovšem oblečena v neoprenu.

Začal se smát a řekl: "No to teda asi ne."

"Proč? Dej mi jeden rozumný argument..." chtěla jsem.

"Protože tam bude tisíc jiných lidí..."

"A? Ona jde v neoprenu, ne ty..."

"Budou si ukazovat prstem..."

"A?"

"No budou si ukazovat prstem..."

"Co je jí po tom? Co když je jí to jedno? Co když tam prostě v neoprenu chce jít, aby si třeba splnila nějakého bobříka z dětství. (Ačkoli důvod je podružný - pozn. blogerky.) Proč by ji mělo trápit, co si myslí lidé? Proč by to mělo trápit tebe? Ty přeci v neoprenu nejsi."

Mlčel.

 

Mně je to, lidé dobří, úplně fuk. Půjdu s vámi do kina, ať jste navlečeni v neoprenu, plesových šatech, nebo v kostýmu Bezzubky. Jasně, může to na okolí působit humorně, ale proč by to mělo někoho pohoršovat? Můžeme to navíc vzít i z té strany, že nikdy neznáme důvod, proč je dotyčný oblečen tak, jak je. Představte si, že odejdete z plesu dřív, protože se pohádáte s drahou polovičkou, a tak vás kamarádka doprovází domů. Jenže v půlce cesty narazíte na kino a dostanete chuť se mrknout. Vy byste se utíkali převléct další tři kilometry, když než se vrátíte zpět, tak zavřou? Navíc, když už jste jednou v noci doma, komu z vás by se chtělo táhnout zpátky ke kinu? A takhle je to se vším.

 

Další menší test na vás. Představte si, že jdete městem třeba v jednu odpoledne a proti vám kráčí muž. Úplně nahý muž. Tedy skoro - tu erotickou část, své nádobíčko, má pečlivě skrytou za bílým ručníkem omotaným kolem pasu. Téměř to vypadá, jako by právě vylezl ze sprchy. Přesně tak. Máte? Co byste si mysleli? Jak byste reagovali? Já bych se podivila, nejspíš i uculila, ale víc nic. Místo pohoršení bych si v hlavě pohrávala s myšlenkou, jak se odhodlal zrovna k tomuto outfitu. Zabouchl si klíče, když vylezl z koupelny a měl pocit, že mu na chodbu utekl pes? Běží pro náhradní k sestře, nebo k zámečníkovi? Byla to sázka? Snaha někoho šokovat, co dokáže udělat? Vykopla ho neelegantně milenka, jakmile jí domů nečekaně přijel manžel? Přemýšlím, dumám, bavím se, ale pobouřená nejsem - dokud nejste nahatý. A neukazujete ty erotické partie.

 

Došla jsem k názoru, že celé je to vlastně o tom, co si budou myslet lidi. A já do včerejška opravdu žila v domnění, že pokud nejde o významnou formální situaci, všem je to ukradené. Proč by sakra nemělo? Oblečení je sice vizitka člověka, ale nikdy nevíme ten důvod, proč si oblékl to, co má zrovna na sobě. Mnohem víc mi záleží na tom, jaký člověk je, na tom, jak se vyjadřuje, než na tom, jestli kydá hnůj v podpatcích, nebo jde do kostela v tílku, když je mu horko. Skutečně... když není nahý, co na tom je?

 

kdo to vlastně vymyslel? Lidi. Nějaký člověk. Ten řekl, do města v plavkách nikoli, do kostela v kraťasech se nehodí, do kina nejdeme oblečení v kostýmu mořské víly Ariel a do baru je blbé mít plesovky... Ale proč vlastně ne? Kde je ten důvod? Logický důvod. Ne to, že tak to prostě je. Proč? Na co tak dogmatický přístup? Komu ublíží a jak jít na svatbu kamarádky v džínech, když nenávidíme šaty i sukně? (Já ne, já je miluju.) Proč by ne? Jen kvůli uměle vytvořenému pocitu, co je správně a co špatně? Co se hodí a nehodí? Není to vlastně jen umělý diktát pro masy, který dodržujeme a pohoršujeme se bez zjevného důvodu?

 

Připomíná mi to doby, kdy jsem měla na hlavě ombré. Hnědé vlasy a černé konce. Líbilo se mi to. Jenže tehdy žádné ombré ještě nebylo. Tehdy to pro všechny byly jen otřesně odrostlé konce, které bych měla - pokud možno okamžitě - dát do pořádku. Ty pohledy stály za to. Jak s tím můžu vůbec vyjít ven... A asi půl roku na to (já se mezitím obarvila načerveno) světlo světa spatřilo ombré. Které vlastně vypadá némlich stejně. A najednou už nikomu nevadí půlka vlasů blond a půlka zelená, černá, červená, hnědá... Vždyť je to ombré. Do povědomí lidí se dostalo, že je to v pořádku a už to v pořádku je. Nemusí se vám to líbit, ale tolerujete to. A to jenom proto, že vám to někdo masově nadiktoval. Obré je v pořádku, najednou. Takže bych asi měla jít a pokusit se dobít svět. Pak udám trend a všem vysvětlím, že vlastně není rozdíl v tom, jestli vám zadek a prsa v plavkách okukuje chlap u vody, nebo na parkovišti před Kauflandem. Chlap je pořád jeden a ten samý a vy v těch plavkách vypadáte taky furt stejně. Takže buď nechcete, aby vás v nich někdo viděl, anebo je jedno, jaké k tomu bude pozadí, co říkáte?

 

Krásnou paralelu jsem k tomu našla právě v článku o Době bezchlupové. Autorka říká:

"Přemýšlím, do jaké míry jsme podlehli diktátu společnosti, když máme potřebu komentovat volby druhých ohledně jejich těla. Chápejte, netvrdím, že by se ženy měly přestat holit a že je holení proti přírodě, špatné, manipulací společnosti a tak. Dělejte cokoliv, co je vám pohodlné, ale jednu prosbu přece jen mám - respektujte rozhodnutí druhých a nemějte potřebu je dále řešit. Jelikož holení se opravdu masově poprvé rozšířilo jako marketingový tah americké firmy. Je-li vám pohodlnější žít bez chlupů, pochopím to. "

 

Já taktéž přemýšlím, do jaké míry jsme podlehli diktátu společnosti, když máme potřebu komentovat volby druhých (a pohoršovat se - v obou případech, jak vyplývá z článku autorky) ohledně toho, co a kam nosí na sobě. Chápejte, netvrdím, že jsem pro nějakou anarchii, ale pokud nejsme nazí, tak o co vlastně jde? Noste cokoliv, co je vám pohodlné, ale jednu prosbu přece jen mám - respektujte rozhodnutí druhých a nemějte potřebu je dále řešit. Jelikož dress code je vlastně společensky uměle vytvořené cosi, co nemá pořádně reálný důvod, já ho nenašla. A sounáležitost se skupinou? Jsem snad robot komunismu? Ovšem dodržujte si dress code, jak chcete, pochopím to.

 

"Rozumím tomu, že jsou muži i ženy (a bude jich dost) kteří preferují oholenou ženu, stejně jako se někomu zamlouvá víc modrá než zelená barva. Je mi jasné, že nemůžu někoho nutit, aby se mu líbily neoholené nohy. Ale respektovat něčí volbu, to mi přijde jako zvládnutelné. Ať už se rozhodne pro žiletku či nikoliv."

 

Taktéž rozumím tomu, že jsou muži i ženy (a bude jich dost), kteří chtějí dodržovat dress code za každé situace, protože to se naučili, to si vštípili, stejně jako se někomu zamlouvá víc modrá než zelená barva. Je mi jasné, že nemůžu někoho nutit, aby chodil do obchodu v plavkách. Ale respektovat něčí volbu, to mi přijde jako zvládnutelné. Ať už se rozhodnete pro cokoli.

 

Krásná paralela, že? Ať jde o šatstvo, nebo holení, přijetí závisí vlastně jen na slepém diktátu přijatém společností. Smutné. Neboť to, co dnes zatracujeme a pohoršuje nás, může být za pět let IN. Stejně jako kdysi bobr v rozkroku. A když to nevadilo tenkrát, proč by to vlastně někomu mělo vadit dnes, pokud po něm žena touží? Jen proto, že dnes se to nehodí? Stejně jako rifle do divadla? Kdoví, co bude za pár let...

 

Což mě přivádí k poslední části, řekla jsem, že dodržuji dress code jen v ryze formálních situacích. A víte co? Celá tahle zkušenost mi otevřela oči. Budu ho dodržovat dál, protože se mi líbí obléct si šaty, ale ne kvůli dress codu. Kvůli sobě. A pokud chcete někdo jít se mnou a v teplácích, tak fajn.

 

Asi jsem rebel. Ale to podstatné na závěr zopakuji:

Taktéž rozumím tomu, že jsou muži i ženy (a bude jich dost), kteří chtějí dodržovat dress code za každé situace, protože to se naučili, to si vštípili, stejně jako se někomu zamlouvá víc modrá než zelená barva. Je mi jasné, že nemůžu někoho nutit, aby chodil do obchodu v plavkách. Ale respektovat něčí volbu, to mi přijde jako zvládnutelné. Ať už se rozhodnete pro cokoli. Nač se pohoršovat.

 

*Ještě jednou zdroj některých pasáží - článek "Doba bezchlupová". Děkuji a snad autorce nebude vadit, že jsem jej použila.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář