Jdi na obsah Jdi na menu
 


9. 9. 2018

Pracovnící sociálních služeb bez energie - Sydrom vyhoření

Datum původní publikace: 17. 2. 2018

Na začátek řeknu, že pozor na syndrom vyhoření by si měli dát všichni, kdo pracují s lidmi. Je skutečné onemocnění, které - budete-li ho brát na lehkou váhu - bude zbytečně sužovat vás i vaše pracovní okolí - kolegy, klienty.

 

Budu mluvit hlavně o sociální oblasti, protože z té "branže" profesně pocházím. Pojďme se zcela anonymně podívat na několik příkladů z toho, co se reálně odehrává v současnosti ve zdech některých institucí. Bohužel. Příběhy sesbírány z mého okolí.

 

Domov pro seniory. Praktikantka krmí babičku, co je odkázaná na pouze na pobyt ve vlastní posteli. Po každém soustě jí pečlivě utře pusu, protože polévka ze lžíce kape a stéká po bradě. Přijde jiná pracovnice. Kolegyně. A na mladou dívku se nevybíravě utrhne, proč jako na té bábě plýtvá ubrousky. Že jí má pusu utřít až po posledním soustě.

 

Já vám nevím, ale vydrželi byste jíst, když vám něco nepříjemně teče po bradě klidně až na krk, připadáte si upatlaní, ulepení, aniž byste si utřeli ústa? Jasně, špinavé koutky někomu při jídle nevadí, ale tohle? A ještě jako by tam ta paní vůbec nebyla...

 

Speciální základní škola. Učitelka pět minut před začátkem hodiny sedá k počítači a ptá se své kolegyně na pozici asistentky pedagoga: "Co s nimi budeme dneska dělat? Nevíš, co je máme učit?" Po mrknutí na učební plán následuje: "aha, tohle... tak já něco najdu na netu." Minutu před hodinou/nebo i po pár minut po začátku je nalezen bleskovou metodou materiál se slovy: "to by šlo", jde se tisknout a učit. Na děti se dle nálady utrhují (obě dvě) a tváří se neskutečně otráveně, že tu vůbec musí být.

 

Mám takový pocit, že každý normální učitel (ať už učí kohokoli a cokoli) obětuje pár minut svého času k tomu, aby se na hodiny připravil. Pečlivě a poctivě. Nebo už to připravené má z jiných hodin a tříd. Takový pravidelný vrchol nezájmu mě dostává. A když se utrhují na děti a křičí na ně, tak vím, kam svoje děti nedávat.

 

Nezisková organizace věnující se dětem, resocializaci. Pracovníky střídá jako ponožky. Důvod? Pracovní šikana. Nezdravé prostředí, které psychicky ničí vlastní zaměstnance. Šikanují kolegové i nadřízení. On se vždycky ten špatný najde. A že to odnáší děti, protože přilnou k někomu, kdo už tam pak nedělá? Oni žádný problém nevidí. A když se ozvete vy, jste neloajální vůči firmě a další obětí šikany, to si pište.

 

Potřebuje tohle komentář? Já bych vyházela celé vedení. Jenomže tak snadné to není... A když to zavřou, co ty děti? Lepší něco, než nic? Já nevím...

 

Základní škola. A jedna malá holčička, co se bojí ve škole jít na záchod. Má osobní asistentku. Má jí pomáhat s toaletou. Jenže to vždycky tak otráveně komentuje (hlavně, když jí má pomoct utřít zadeček), že na záchod radši nechodí. Méně pije a trpí zácpou...

 

Fakt to potřebuje komentář?

 

Ošetřovatelka v ústavu, které se děti bojí. Mají hrůzu se od ní nechávat koupat. Protože je zlá a hrubá. Chová se k dětem jako k věcem. Nadřízený to ví, ale nechává tam ženu dál. Důvod? No přece vděčnost, jak dlouho pro firmu pracuje...

 

Vděčný jí být klidně může, ale proč za to mají trpět ty děti? Co ji aspoň přeřadit jinam? Nemělo by jít hlavně o ty děti?

 

Co mi z toho vychází? Že k jakékoli práci s lidmi patří zodpovědná sebereflexe a sebekritika. Mám na to tu práci dělat? Chci tu práci dělat? Baví mě tu práci dělat? Pokud je odpověď záporná, najděte si jiné povolání. A stejně tak, pokud je kladná v případě - jsem vyhořelá? Součástí práce s lidmi je umět pracovat sám se sebou. Hlídat se a číst v sobě. Jakmile to člověk nedělá, vlastně už od začátku k té práci přistupuje špatně. A přitom by mnohdy stačilo přiznat si - potřebuju dovolenou.

 

Práce s lidmi není snadná. Máme právo mít jí po krk. Nebo na to nemít buňky. Jde o to umět to přiznat sám v sobě. Dřív než se staneme aktérem, záporákem v podobném příběhu. To nikdo z nás nechce. A přesto ty příběhy jsou...

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář