Jdi na obsah Jdi na menu
 


Proč se motivovat a žít šťastně

Původní publikace: 2. 7. 2018

Téma Týdne Blogu.cz je "Životní cíl". Mám pocit, že toto heslo jsem v článcích popsala už v mnoha podobách. Naposled když jsem řekla, že nechci jen jeden životní cíl. Předtím například zmínkou, že i v devadesáti chci mít své cíle. A přitom mám vlastně jen jeden - být šťastná.

 

Díkybohu patřím k lidem, kteří se umí radovat z maličkostí. Naposledy mi udělalo hezčí den to, že jsem snídala třešně. Výborné třešně. Sladké třešně. Bohužel existují lidé, kteří tuto schopnost nechápou. Často vás pak kvůli tomu považují za naivní sluníčkové idioty. To zabolí. Obzvlášť pokud to řekne někdo, na kom vám záleží. Nejsem nelida a občas se mě tudíž takové věci dotknou. Ale jak se říká - není důležité kolikrát upadnete, nýbrž kolikrát dokážete vstát. S životní filosofií je to stejně. Nezáleží na tom, kolikrát zaváháte, pochybujete - jenom na tom, zda nakonec vždy skončíte u ní zpátky. Slyšeli jste někdy rčení, že skutečný blázen nikdy ani neuvažuje nad tím, že je blázen, protože je tolik pohlcen bludy? Naopak prý pokud vás možnost, že blázníte, napadá, ještě to s vámi nebude tak zlé. Ve jménu toho vždy, když mám důvod, zpochybňuji a zkoumám vše, čemu věřím, když mi někdo dá důvod. Co když je jiný moudřejší a může mě posunout?

 

Taky to ale znamená jinou věc - jsem optimista, ale to neznamená, že mi nikdy nebylo mizerně. Většinou miluju život, to ale neznamená, že nebyly okamžiky, kdy jsem svět považovala za hnusné místo. Ráda pomáhám lidem, to ale neznamená, že jsem se nepoučila. Když tvrdím, že nemusím být nejlepší, protože být všestranný má také svoje kouzlo, neznamená to, že tváří v tvář těm nejlepším mě to trochu nemrzí. Jsem jen člověk. Ráda dělám věci správně, ale netvrdím, že jsem nikdy nechybovala. Chybovala. Důvod, proč bych ale žádnou z těch chyb nikdy nevzala zpátky, je ten, že jsem se pokaždé rozhodla podle mého tehdejšího nejlepšího uvážení. Lidé by některým mým činům nemuseli rozumět, ale já to tak cítila. A to je důležité. Pokud bych přesto něčeho litovala, stejně bych to na 90% nezměnila. Protože kde mám jistotu, že změnou té jedné události bych neovlivnila jiné a nakonec by mi v té alternativní realitě nebylo ještě hůř?

 

Tak se snažím nelitovat a užívat si maličkostí. Jelikož žijeme jen jednou a mým jediným životním cílem je být šťastná. Nedefinuji, co mě udělá šťastnou. Můžu si to myslet, doufat v to, ale realita nakonec může být jiná. Pár let zpátky jsem dny proplakala, protože mi v životě chyběl jeden důležitý člověk. Myslela jsem si, že už ho nikdy neuvidím a strašně to bolelo. Moc jsem si přála mít ho zpátky. A své o tom věděl i jiný človíček, co mi byl tou dobou nejbližší. Osud si se mnou ošklivě pohrál, když mi člověka, který mi tak dlouho chyběl, postavil do cesty. Půl roku po tom, co obrovské nedorozumění zapříčinilo, že jsem přišla o toho mého nejbližšího človíčka. Jako by mě bůh vyslyšel, ale vyměnil jednoho za druhého. Bohužel ten člověk, který mi chyběl, už nebyl tím, kým kdysi. A to, co pro mě znamenal, je pryč. Ne úplně, ale už to nikdy nebude a nemůže být stejné. Připadala jsem si jako v Erbenově Svatební košili - něco jsem si přála, přání bylo vyslyšeno, ale za bolestivou cenu ztráty něčeho jiného a ještě se to moje přání nesplnilo úplně tak, jak bych si přála. To mě naučilo - ne, nemít sny a neplnit si je - ale neupínat se k nim a věřit, že když něco nevyjde, může to vyjít jindy, anebo něco jiného. A nepodmiňovat štěstí jednomu snu.

 

Mám celý seznam malých velkých štěstíček. Chcete-li snů, cílů. A když něco prožít nestihnu, nebo nebudu moct? Tak to tak prostě mělo být. Žiju jen jednou a chci být co nejméně smutná. Ačkoliv občas jsem, o tom je život. A tenhle výtvor píšu proto, abych i vás přesvědčila to chtít. Ne jeden životní cíl. Už minule jsem psala, jak křehké je štěstí zasvětit jen jedné cestě. Mějte celý seznam! Proč?

 

Protože snít je tak krásné. Když jsem plánovala, že se jednou odstěhuji do moravské metropole, bylo to spíš jenom mámení. Přátele jsem tu měla, to ano, ale... jít sem? Já, invalidní, bez zázemí, bez bytu, bez práce, bez jistot, bez rodiny a úplně sama? Ale teď jsem tady už pár let. A to, jak se to semlelo, bylo šílené, nečekané, ale neměnila bych. Jinými slovy i nejšílenější sen vám někdy může život splnit.

 

Protože, když máte krizi, pohled do seznamu vás může inspirovat k nové cestě životem. Z jedné takové krize vznikl vlastně i nápad založit (nejen) tento blog. A myslím, že to nebyl úplně špatný nápad. Ale bez krize a bez seznamu, co mě k tomu inspiroval, byste dnes nic z těchto řádků nečetli.

 

Protože když máte blbý den, můžete si říct, čím si ho trochu vylepším? Tak já si dneska dám ten čokoládovo-banánový dort, kolem něhož v cukrárně tak často chodím! A dala jsem si ho. Unavená z práce, bez oběda, ale ten dort byl boží a obsluha tak milá. Nelituji ani omylem.

 

Protože mám hřejivý pocit u srdce, když položky zabarvuji, že jsem si je splnila. Ať už ty velké - že jsem dostudovala VOŠ -, nebo ty menší, pro někoho i nepochopitelné - že jsem si pořídila kočku z útulku -, až po ty úplně malé jako mít přívěšek pentagramu a ochutnat whisky. Člověka to tak nějak těší samo o sobě.

 

Protože aktualizovat ho je sranda, to už výše zmíněné snění a trochu výzva, co ještě dokážete vymyslet. Moje nejstarší přání je obrovský plyšový králík. Ale ne jen tak ledajaký. Měl by být bílý s modrýma očima a červenou mašlí kolem krku. Vymyslela jsem to jako malá holka a upnula se na to. Samozřejmě nyní už ho nepotřebuju, ale zůstává tam, z nostalgie a úcty k té malé holce. A kdyby se někdy stal zázrak a já ho dostala, asi to neskutečně obrečím dojetím. Pokud ale opustíme králíka, za největší výzvu asi momentálně považuji zbrojní průkaz. Skrz můj handicap to totiž považuji za nereálné. Zpětný ráz zbraně by asi způsobil, že sebou trhnu a ustřelím si prsty na noze. Hihi. Ale hrozně bych si to přála. Řidičák nechci, ačkoli ráda jezdím autem, ale zbrojní průkaz... hm.

 

Nutno ještě podotknout, že spoustu přáníček si plním, aniž by v tom seznamu byly, protože si neuvědomím, že bych to chtěla, když ho píšu. Jako s tou whisky. Donedávna jsem ji nikdy nepila. Ale chtěla, protože mě baví pít koktejly a alkohol všeobecně. Ne jako alkoholik, ovšem tvrdit, že jsem se nikdy neopila, nebudu, ale jako požitkářka. Tudíž když u mé postele zastavil kamarád s flaškou v ruce, olíbal mě na obě tváře, objal a řekl - strašně jsi mi chyběla - jasně, že jsem se ráda napila s ním, když mě požádal. Bylo co slavit. Navíc jsem zjistila, že mi whisky chutná!

 

A některé věci, co mi v životě udělaly radost, jsem ani neplánovala. Jako to, že jsem vlezla do raftu. Beru, co přijde, když se mi to zalíbí. Zkuste to taky. Život je pak barevnější. Ženy se často vymlouvají na děti. Že musí život podřídit jim. Já sama děti nemám, ale četla jsem příspěvky maminek, které s tím nesouhlasí. Krásné bylo rovnítko šťastná máma = šťastné dítě. Většinou hovoří o tom, že žena, ač máma, by neměla zapomínat, že je taky člověk a zaslouží si věnovat se i sobě. Navíc její štěstí se odrazí na náladě miminka. Nemusíte dítě odkládat do jeslí. Ale vyšetřit na sebe půlhodinku, abyste si přečetla pár stránek knížky, vyluštila křížovku, zaběhala si?

 

Další se vymlouvají na peníze. Stát se dobrovolnicí mě nestálo ani korunu. A založit tenhle blog taky ne. Ale pokud patříte mezi ty, kterým neudělá radost nádherný západ slunce, ale jen vlastnictví bytu 4+1, nebo audi R8, asi vás nepřesvědčím. Drobnosti jako, abych jednou dostala pusu v dešti, považujete za hlouposti. Chápu. Ale nepovažuju se za hloupou, nýbrž za šťastnou. Zkuste to taky.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář