Je možné přátelství mezi klukem a holkou?
Je možné přátelství mezi klukem a holkou? Tohle je otázka, na kterou narážím celkem často. Celkem často nad ní sama dumám, nebo se mě na to někdo ptá. Já si myslím, že to možné je. A bránit tomu je blbost. Mám kamarády i kamarádky a nikdy jsem se ostatních mužů kolem naštěstí nemusela vzdát, i když zrovna zadaná. Jsem tomu ráda. S kamarády i kamarádkami probíráte věci přeci jen trochu jinak. A odlišně působí i to, co říkají, ačkoliv je to to samé. Třeba blbé ujištění po rozchodu, že jsem krásná a chytrá baba a že si brzy najdu někoho lepšího. Neumím to vysvětlit, ale od holek mi to zní jako prázdná útěcha, od kamarádů kluků jako hojivý kompliment. A nejen to. Prostě bez kamarádů opačného pohlaví by mi bylo smutno. (Ehm, bez kamarádek stejného pohlaví taky.)
Někdo namítne, že ve vztahu holka-kluk to vždycky někdo vidí jako něco víc. Může to tak být. Ale těžko to tak bude, když se vzájemně fyzicky nepřitahují. Taky záleží, v jaké fázi života se ti dva potkají. Jakmile ani jeden zrovna o vztah skutečně nestojí, tenhle aspekt jde prostě stranou.
Často to ale opravdu bývá tak, že jeden chce a druhý nechce. Je to logické. Když potkáváme opačné pohlaví, automaticky v hlavě hodnotíme. Pokud jsme nezadaní, pak o to víc. A hodnocení vzájemné nemusí být stejné. Ale jestli ten, co chce, dokáže respektovat hranice toho, že druhý o víc jak přátelství nemá zájem, nevidím důvod, proč tomu vztahu bránit. Vidím to kolem sebe i v okruhu přátel. Jen přátelit se prostě jde. Důležité je, aby ten, co chce, dokázal odhadnout v jaké je fázi. Jestli je schopný přepnout do módu kamarád, nebo až po čase, nebo vůbec. Pakliže ano, přátelství zůstane přátelství. A oba to ví. To platí i u nepovedených rande. Ano, dali jste si spolu skleničku, kdysi. Ale něco prostě neklaplo. Je jedno, zda z obou, či jedné strany. Proč se ale nemít v životě dál, pokud oba chtějí. A pokud se někdy z – nechci -, stane – chci -, tak ať. Může, nemusí.
Ozvou se žárlivci. A já je chápu. Sama jsem žárlivá rok od roku víc. Co když tohle, co když ono... Tak nějak se ale pořád držím názoru, že je to hlavně o víře v naší druhou polovičku. Opravdu mě miluje tak málo, že ho nesmím nechat o samotě s jinou holkou? Opravdu mě miluje tak málo, že se při první příležitosti vrátí k bývalce? Miloval mě v tom případě vůbec? Proč by náš vztah rozbíjel, jestliže je se mnou šťastný. Já sama se přátelím s většinou mých bývalých. Jsou to jen bývalí. A přátelé. Rozhodně bychom si to nerozdali ve výtahu, kdyby se s námi náhodou zaseknul. Rozhodně ne, když jsme zadaní. A kdybychom byli svobodní - co je komu po tom. To si snad může každý spát, s kým chce. A já neříkám, že by se to stalo. Jen konstatuju. Rozhodně to není mé tajné přání.
Pokud má ale někdo tak malou důvěru v protějšek, že mu bude raději viset na patách a zamezí přátel opačného pohlaví, budiž. Jen si myslím, že miluje-li nás někdo skutečně, není potřeba omezování. Pohlídá se sám. A toho, kdo nás podvádět/opustit chce, stejně na vodítku neudržíme. Tak k čemu to je?
Žárlím. Skoro si trhám vlasy, když můj chlap (minulý i budoucí) mluví o kolegyni z práce. Ale musím mu věřit. A možná se svěřit. Aby se usmál, políbil na čelo a řekl, že miluje jen mě. To pomáhá. Ale omezovat ho nikdy nebudu. Buď se mnou chce být, nebo odejde za jinou. Ale udělá to bez povolených kamarádek, stejně jako s nimi. A pokud opravdu potřebuje dohled, aby se ovládal, tak za to nestojí. Radši budu tolerantní přítelkyně s několika kamarády, než usurpátorka, která se sama nemůže vídat s kolegou z práce. Věřím, i když je přátelství mezi klukem a holkou na hraně a vrtkavé. O tom je láska.
Původní publikace: 4. 12. 2017