Jdi na obsah Jdi na menu
 


9. 9. 2018

Staré mládí

Původní publikace: 20. 2. 2018

Musím přiznat, že tohle téma týdne z Blog.cz (tedy mládí) se mi perfektně hodí. Už jsem tu kdesi myslím zmínila, že jsem nedávno oslavila 25. narozeniny. A vracím se k tomu, protože pro tento článek je to dost podstatné. Čtvrt století mám za sebou. To už je kus života. Stárnu. Stárneme všichni. Mladí lidé na to prý často nemyslí, nepřipouští si to... to, že stárnou, jednou zestárnou a umřou. Tak já jsem jiná. Klidně to řeknu - jednou prostě umřu. Nic na tom nezměním, tak proč to nepřiznat?

 

To, že jsem smířená se smrtí (no dobře, spíš akceptuji, že s tím nic nenadělám), ovšem neznamená, že házím flintu do žita, naopak. Uvědomuji si, že jednou svíčka dohoří, a proto se snažím ten vyměřený čas žít naplněně. A šťastně. Nechci ho ubrečená proflákat civěním do stropu a ještě k tomu ubrečená. Nebylo by to pak škoda života?

 

Ale k věci. Čeho se bojím, když ne smrti? Ne, že by to znamenalo, že s ní toužím setkat nějak brzy. Bojím se stárnutí. Toho procesu. Fyzického, ale hlavně mentálního.

 

Když mi bylo devatenáct, všude jsem slyšela věty typu: "Užívej si to, pak už bude jenom -cet. Pak už to bude jenom horší." To je nějaký program? Snažit se mladé lidi přesvědčit, že život po dvacítce/třicítce přestává být životem? Že by se toho měli bát? Pak se nedivím, že se skutečně bojí. A že dnešní doba smrt odsunuje ze zorného pole. Jelikož si k tomu pěstujeme odpor a strach.

 

Další věc je, že kamarád prohlásil: "Jo, když mně bylo dvacet. Mně už je třicet, jsem starý!"

A jiný kamarád nedávno hlesl: "Už to není, co to bývalo, už mi není dvacet.." Taky čerstvý třicátník.

 

Lidi, já vám nevím. Mám to kolem sebe jenom já, nebo to ta dnešní společnost myslí vážně? Hekat, lamentovat a litovat se ve třiceti? Takoví staří mladí, ne? Když mi třicátník, ba i čtyřicátník řekne, že je starý, nejraději bych mu vlepila pomyslnou facku, aby se probral. To mu to opravdu není blbé vůči důchodcům 60+?

 

Ano, nikdo neví, kolik mu zbývá, ale i tak... Věty typu: "Tohle už nemůžu, vždyť už je mi skoro padesát," mě nutí brečet. Co nejde v pozdní čtyřicítce? Jít do kina? Na ples? Jet na dovolenou? Zamilovat se? Prostě si užívat života? Proč? Kdo to řekl? Co když tu budete dalších čtyřicet let? Nerozumím tomu. Nerozumím tomu, proč si dnešní lidé 30 - 50 (v horším případě 25 - 50), tak hrozně libují v tom, že jsou staří. Tohle jim nejde, tohle je bolí, na tohle už je pozdě, už to prostě není ono. Vysvětlete mi to, prosím.

 

Možná jsem na hlavu, podle vás, ale myslím, že jediné, co člověka limituje je zdraví a jeho vlastní myšlení. A zdraví často souvisí s tím myšlením. A jelikož nevím, na kolik je má nit života vyměřena, nechci riskovat, že budu třeba dvacet let pesimisticky skuhrat a čekat s hlínou na prsou. Nebylo by lepší za těch dvacet let něco zažít? Něco vidět, ochutnat? Chtěla bych být ta vitální osmdesátiletá babička, co drbe kluky s vnučkami, učí se moderním technologiím od vnuků a hlídá pravnoučata. Chci mít do poslední chvíle koníčky a chodit do divadla. Samozřejmě pokud to má kondice dovolí. Nechci si připadat stará, ačkoli stará budu věkem, chci být prostě pořád živá. Chápete ten rozdíl? Proč to nechce zbytek světa? Proč je lepší od třiceti brblat? A děsit další generace, že život po dvacítce jde pomalu do háje?

 

Ano, bojím se. Bojím se, že mě ten stereotypní názor kolem mě jednou udusí. Že do mě zapustí kořeny, až budu mít slabou chvilku. A už mě nepustí. Bojím se dne, kdy řeknu, že už jsem stará, a budu to myslet vážně. Kdy si začnu myslet, že nic nemůžu a budu stagnovat. Bojím se chvíle, až při pohledu do zrcadla neuvidím zralou krásu, ale vrásky, jaterní skvrny a ošklivost. Bojím se, až budu mít pocit, že víc už mě nečeká... Kdy? Za pět let? Za patnáct? V padesáti? Tajně doufám, že to nikdy nenastane. Že si budu i v osmdesáti spokojeně lakovat nehty a číst knížky. Povídat si. Hrát sudoku, chodit do přírody. Prostě něco. Nějak žít. A užívat si to. Jako každý nádech zimního řídkého vzduchu.

 

Doufám, že kolem sebe budu mít stejně smýšlející báby (myšleno s láskou - sama budu jedna taková bába). Že se vzájemně budeme podněcovat v životním elánu a vymýšlet plány. Opravdu hodně v tom spoléhám na své nejlepší kamarádky. Že budou se mnou milovat život do posledního dne. Že sice zestárnou tělem, nikoli duší. A že nedopustí, abych zestárla předčasně já.

 

Věnováno jedné postarší dámě, která kdysi prohlásila: "Jé, ona zas přijde tvoje prababička. Co já si s tou bábou budu povídat! Je to sice moje vrstevnice, ale... já jsem radši s váma mladýma! To se aspoň něco dozvím. Copak si mám připadat stará? A řešit jen letáky z Lídlu? Před tvou prababičkou budu muset sedět způsobně jako stará bába. Aby se nenaštvala. Ale já se chci smát a tancovat..."

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář