Jdi na obsah Jdi na menu
 


Osm důvodů proč si psát deník

Původní publikace: 16. 7. 2018

Milí čtenáři,

 

píšu si deník. Nepředpokládám, že by vás to - vzhledem k nadpisu - nějak překvapilo. A přiznám, že se mi to nedaří úplně každý den. Někdy ano, jindy vynechám týden, měsíc... ale píšu. A sama sobě jsem dala jednoduchý úkol, zamyslím se nad tím, proč vlastně... Projděte si ten seznam se mnou. Možná díky němu taky popadnete tužku. Konečně předtím váhajíc, či snad navzdory tomu, že jste před tím nechtěli.

 

1. Nemusíte si všechno pamatovat

 

To je hodně důležitý bod. Alespoň pro mě. Mám hlavu jako cedník. Chci si pamatovat adresu, cestu někam, datum... můžu to napsat kamkoli. Po letech se to ale ztratí. Kde to zůstane navždycky? V deníku vztaženo přímo oné situaci. Něco jsou důležité parametry... "Jak táta říkal, že má v bytě vysoký ten strop?" Něco blbosti. "Kolikáté bylo číslo mého nemocničního pokoje?" Ale tak nějak to k mému životu patří. A pokaždé, když ztratím drobnost, o níž vím, že jsem ji kdysi znala z hlavy, bodne mě to. Bodne to každého - ta selekce paměti -, kdo spoléhá na svou hlavu. Pracuje s ní. Mě jistí deník. Ne ve všem, zatím, ale je tu. A jen fajn si říct, když něco napíšete, uf, už to můžu zapomenout... Mám to tady.

 

2. Autoterapie

 

S některými zážitky se člověk těžko srovnává. Ať už v pozitivním, nebo negativním slova smyslu. Však je taky oblíbený termín - vyčistit si hlavu. Tenhle úkol psaní deníku dokonale splňuje. Někdy ani nemusíte mluvit s nikým dalším, jakmile si s pomocí deníku projdete vlastní myšlenky. Emoce, které vypíšu na papír, alespoň v tu chvíli zeslábnou. A já můžu jít klidně spát. Autoterapie psaním není šarlatánství. Je to fakt.

 

3. Odstup, nadhled, sebekritika

 

Asi byste koukali, co všechno se o sobě člověk dozví v momentě, kdy deník pročítá zpětně. Co já se o sobě dozvěděla, to snad ani nemůžu veřejně přiznat. Hihi. Ono totiž mnohdy, když si pročítáme kousíček záznamu s odstupem času, najednou můžeme být naštvaný na sebe, protože teď, když se nás ta situace už přímo netýká, náhle ji vidíme trochu jinak. Sami sebe lépe kritizujeme a můžeme se ponaučit do budoucna. Mimochodem na podobném principu pracují terapeutické praktiky, kdy je klient při určité situaci nahráván. Pak se na to dívá a učí se ze svého vlastního jednání. Prostě nejlepším učitelem jsme si sami. A nejlépe na sobě rozpoznáme chyby, když je na sobě najdeme sami.

 

4. Vzpomínky

 

Samozřejmě vzpomínky. Nejde totiž jen o to, abychom si pamatovali poznámky a úkoly, nýbrž také o ty detaily z věcí, které nám jinak vypadnou. Důležitých jako je první den ve škole, nebo méně důležitých o tom, že jste kdysi dávno někoho potkali, o něčem jste mluvili, rozhovor vás rozesmál, chtěli jste si to pamatovat napořád, ale bez deníku už byste ani nevěděli, že se to kdy stalo. Není to škoda? Zapomenout chemický vzorec benzenu klidně můžu, ale ráda bych si pamatovala, o čem všem byl můj život. Protože vzpomínky nás dělají tím, kým jsme. A když už je ta paměti tak nedokonalá, taky jí ráda pomůžu.

 

5. Život jako kniha

 

Už jste někdy přemýšleli nad tím, že kdyby si každý psal deník, nemuseli bychom vydávat nic jiného? Život sám píše detektivky, romance i komedie a horory. O to neuvěřitelnejší to je, že se to vážně někomu stalo. A to byste koukali, co všechno se lidem děje. Mnohdy je to neuvěřitelné, víc jak fikce. A když se k něčemu takovému lidé dostanou, často nad tím kroutí hlavou a přemýšlí, jestli je autor považuje za pitomce, že něco takového by se nemohlo stát, nebo u toho snad hulil trávu. Jo, mám ráda deníky a autobiografie, život je totiž nejpřekvapivější scenárista. Proč si myslíte, že si tak ráda povídám se starými babičkami? Protože jejich vyprávění je jak tlustá Kronika rodu Nováků od jejích rodičů až po pravnoučata. Plné lásek, ztrát, radostí, nesplněných snů ale i krásných nečekaných překvapení. A klidně chci slyšet i ten váš příběh!

 

6. Cvičíte si psaní

 

Já osobně vlastní deník nepíšu zrovna jako lyrickou báseň. Spíš to na ty řádky jen tak hážu, abych to dostala z hlavy, a nad formou moc nepřemýšlím. Ale pro ty z vás, kterým výše uvedené body nestačí, můžu i tohle doporučit. Psát deník za účelem zušlechtění vlastního stylu psaní je taktéž dobrá věc. Pokud chcete psát, všichni doporučují vypsat se a psát denně. Jenže inspirace každý den přijít nemusí. Tak proč netrénovat tak, že si čtivě a poutavě zaznamenáme vlastní život? Kdo říká, že si s tím nemůžete hrát a neměnit formy psaní. Váš deník, váš prostor.

 

7. Je to intelektuální

 

Nevím proč, ale psát deník mi vždycky přišlo intelektuální. Asi proto, že spousta lidí tuto činnost nechápe, stejně jako kdysi ve škole nechápali intelektuály učící se v lavici ještě před každou hodinou. Asi protože při psaní se musíte zodpovědně rozhodnout jak psát. Šifrování, nebo bez? Jak vám zobák narostl, nebo malebně, či snad z pohledu vaší želvy? Protože se musíte tak snažit si to svoje povídání bezpečně ukrýt...

 

8. Památka dětem

 

Je to zvláštní, ale stejně tak jako se ten deník za života snažíme schovat, já doufám, že po mé smrti ten můj moje budoucí děti najdou. Chci, aby si ho přečetli, mysleli na mě a nezapomněli, kdo jsem byla. Třeba se některé historky budou vypravit po generace, kdo ví. Jediné co vím, že díky deníku zůstanu s těmi, na kterých mi záleží, ještě o trochu déle. A tajně doufám, že budou rádi stejně jako já, když poslouchám ty příhody z domova důchodců. Ve výsledku je ale jedno, co s tím nakonec udělají. To už mě vlastně trápit nebude.

 

Ještě pár tipů na závěr. Když už deník, tak proč ne pořádně? Přidat fotky, nalepit lístky z kina, jízdenku z vlaku, letáček z přednášky, vstupenku ze ZOO... a hned je to nějaké barevnější. Syrovější, realističtější.

 

Ke každému dni si můžete třeba jednoslovně zaznamenat váš pitný režim, cvičební plán, či snad spojit deník se snářem a snažit se co nejvíce pamatovat, co se vám v noci zdálo.

 

Deník je hrozně kreativní záležitost. A já si jsem jistá, že s ní jen tak nepřestanu.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář